Úkolem detektoru kouře je varovat vás v případě ohně tak, abyste stihli včas opustit dům. V kvalitě různých typů jsou však podstatné rozdíly. Přístroje je možné dělit na ionizační a optoelektrické, některé kombinují oba principy. Ionizační jsou zpravidla účinnější v rozpoznání tzv. rychle planoucího ohně, který sice vypadá divočeji, rychle spaluje hořlavé materiály a snadno se šíří, ale vzniká při něm méně kouře. Pomůže tedy například při vzplanutí papíru v koši na smetí nebo oleje na sporáku. Optoelektrické jsou naopak účinnější v rozeznání pomalu planoucího požáru, který dlouho doutná, než začne tvořit plameny. Pomůže, když začne doutnat čalounění, matrace nebo plastové části elektrických přístrojů.

Při novozélandských testech si všechny detektory poradily s oběma druhy kouře, ale ty ionizační byly až příliš pomalé při rozeznání doutnajícího požáru. Přitom právě ten může vzniknout v noci, kdy spíte, nevšimnete si ho včas a potřebujete před ním varovat, ať už se jedná o problém elektrického vedení, chycení záclon nad topením nebo špatnou izolaci kabelu u prodlužovačky. Proto jsou ionizační detektory kouře podle Consumer New Zealand nejhorší volbou. Pokud si nejste jisti, jaký detektor doma máte, stačí si jej prohlídnout – ionizační má malý žlutý znak s upozorněním na svůj (minimální) radioaktivní obsah.