Jindy pěkná obec Valašská Bystřice je na podzim plná kouře z komínů. V jednom z domků mají ale otevřené okno a z něj mává pan Tomáš Marshavella: „Pojďte dál, už vás vyhlížíme," povolával na mě se smíchem z prvního patra. Rodina žije v běžné „kostce," patrovém domě pro dvě rodiny, které byly moderní za socialismu. Po dřevěných schodech jdeme do bytu, kde bydlí Marshavellovi, přízemí obývají jejich rodiče. Do dveří se ale nejdřív žene fenka Bára. „Máme ji teprve týden, takže se s prostředím teprve seznamuje. Eliška má ráda zvířata a ona je pro něj dobrým společníkem," omlouvá temperament zlatého retrívra Leona Marchavellová. „Eliška milovala zvířata, ještě než onemocněla, zůstalo jí to," dodává.

Mezitím už na nás z obýváku pokukuje pětiletá Eliška, hezká kudrnatá holčička. Sedí na speciálním křesle, upraveném s ohledem na její zdravotní handicap, nohy jí zpevňují ortézy, hlídá ji dvanáctiletý bratr Honza. „Teď už to syn zvládá, už chápe, že musíme věnovat víc času Elišce," podotkla Marchavellová. „Chceš jít za mnou?" obrací se pro změnu na dceru a bere ji k sobě na klín. Eliška se stulí k matce a vypadá spokojeně, otáčí hlavičkou a těká očima. Ruce i nohy ovládá jen částečně, chodit nemůže. Sedět bez pomoci, to nedokáže. Místo slov vydává jen hlásky. Prstům se zatím pohybovat nechce a tak její pěstičky zůstávají sevřené, i když si otírá obličej.

• Více autentických příběhů ZDE

Dřív byla normální dítě, po léčbě hadrová panenka

Pětiletá Eliška Marschavellová z Valašské Bystřice byla normální zdravé dítě, zlom nastal před třemi lety. Z běžného nachlazení se tehdy rozvinulo těžké onemocnění herpetickým virem, který vyvolal virový zánět mozku a mozkových blan. Jenže ošetřující lékaři ve valašskomeziříčské nemocnici zřejmě nezasáhli včas. „Upozorňovali jsme několikrát na špatný stav dítěte. Eliška padala do bezvědomí, měla opuchlá fialová víčka, nešlo s ní komunikovat. Manželka mi volala, ať vezmu auto a rychle přijedu. Chtěli jsme Elišku hned převést do jiné nemocnice," popsal kritickou situaci Marschavella. Doktoři na stav dcery podle rodičů nereagovali. „Nakonec jsem začala křičet, že chci jít hned pryč," vzpomíná matka Leona. Teprve pak převezli dítě i s matkou do olomoucké nemocnice. „Kdybych přijel dřív než sanitka, odvezl bych je sám, nenechám přeci dceru umřít," podotkl rozčileně otec. Až v Olomouci stanovili lékaři správnou léčbu, bohužel už bylo pozdě. Následky si ponese teď už pětiletá holčička do konce života. „Věřili jsme jim, že nám chtějí pomoct. Eliška byla vždycky zdravé dítě, ani ve snu jsem si nedokázala představit, že by to mohlo dopadnout takto. Když jsme ji pak dovezli domů byla jak hadrová panenka, byla jen ležící miminko a nevnímala," povzdechla si Marschavellová.

Více příběhů:

• Nejsme zboží ze sekáče. Všechno nám berou, zvedli hlas důchodci