„Napřed to byli příbuzní. Nebojíme se žádné práce, hodně vydržíme, a tak se dařilo.  Postupně jsem už potřeboval dva byty, ve kterých jsme tady bydleli. Většinou chlapi, ale za mnou nakonec přijela i manželka, která si našla práci v cukrářské dílně i manželka bratrance, která je také zaměstnána v potravinářské výrobě. Dařilo se, dařilo,“ říká s nostalgií Jurij.

Opili se a nepřišli do práce. Zlaté dobré časy

Partě nádeníků vyřizoval potřebné papíry, sehnal jim bydlení a hlavně zajšťoval práci především ve stavebnictví.  Výplatu za odvedenou práci si nechal vyplácet sám. "Měl jsem výdaje a oni to dobře věděli. Nemuseli se o nic starat, i pracovní pomůcky jsem jim kupoval. A potom bylo také lepší, když jsem měl jejich peníze v ruce já. Ne za všechny jsem se totiž mohl zaručit a pokud disponovali dostatečným obnosem, stalo se párkrát, že se opili tak, že do práce nepřišli. A to nám dobré jméno nedělalo. Ale to byly jen drobné nedostatky ve zlatých časech,“ vzpomíná Ukrajinec, který samozřejmě vzal tu a tam i zakázku na černo - bez dokladů. 

Konec "černochů"?

Jenže nastupující krize poznamenala gastarbeitery ve stavebnictví mezi prvními. A také přibylo mnohem více důsledných kontrol především od policistů a celní správy právě na zaměstnance či činnost bez patřičného povolení - v hantýrce nazývaní černoši.

Více příběhů ZDE