Když už Nečas uchopil vztah ke smlouvě tímto způsobem, nezbývá, než se domnívat, že buď ji nečetl ani on, protože proč by jinak nepodepsal dokument, který podepsalo dalších 25 premiérů a hlav států Evropské unie, anebo že ji četl jenom on a britský premiér (který též nepodepsal), protože by jinak bylo těžko vysvětlitelné, že ostatních 25 představitelů zemí EU nevidělo ve smlouvě nástrahy, které vedly českého premiéra k jeho údajně jasnému „ne“.

Vezmeme-li ale v úvahu, jak se Nečasovo „ne“ rodilo, tedy například jeho naříkání nad nedostatkem jasného mandátu či nad nejasnostmi ratifikačního procesu u nás, pak se také může leckterému pozorovateli po právu zdát, že premiér možná četl pečlivěji než obsah smlouvy textové zprávy od prezidenta Klause, který ho i přes média otevřeně nabádal k nepodepsání, popřípadě analýzy o vnitřní situaci ve své straně.

Toto nadřazování domácí politické bramboračky mezinárodní politice je koneckonců přesně tím, proti čemu signatáři ve výzvě též protestovali.

Premiérova slova na adresu signatářů výzvy jsou docela urážlivá. Jak napsal na svém blogu trefně komentátor Jan Macháček, i kdyby někteří signatáři proti Nečasově „nepodpisu“ protestovali bez předchozí četby smlouvy, není třeba nijak zpochybňovat jejich úsudek.

Stačí totiž vylučovací metoda. Jak už bylo zmíněno výše, v Evropské unii je 27 států, nepodepsaly ale jen dva. Macháček se ptá: „Jaký existuje důvod myslet si, že v 25 zemích EU žijí a vládnou pitomci, kteří si nedokážou nic přečíst? Proč jsme zůstali sami s Británií, která má ve všech geopolitických, bezpečnostních, obchodních a investičních ohledech úplně jiné zájmy než my?“