Pokud by se politici dělili na „děti Štěstěny" a „smolaře" mohl by se ze sociální demokracie právě odcházející Jiří Paroubek bez váhání zařadit do druhé skupiny. Především proto, že mu ani jedny volby, do kterých ČSSD vedl, nezajistily premiérský post. V roce 2006 těsně prohrál a volební pat 100:100 dokázal lépe využít jeho rival Mirek Topolánek. O čtyři roky později sice Paroubek přivedl ČSSD k vítězství, ale ne takovému, aby zabránil složení pravicové koalice.

Premiérské křeslo tak získal jen díky volbám z roku 2002, když ČSSD nejprve po dvou letech nahradila původního lídra Vladimíra Špidlu Stanislavem Grossem, po jehož aféře s nevyjasněným financováním bytu se v dubnu 2005 stal předsedou vlády právě Paroubek. Do čela ČSSD pak byl zvolen na mimořádném sjezdu v květnu 2006, těsně před prvními volbami, jichž se účastnil jako stranický lídr.

Neblahý start s Czech-Tekem a marťany

První událostí, kdy Paroubek výrazně rozdělil společnost, byl pouhého čtvrt roku po nástupu do premiérské funkce koncem července 2005 Czech-Tek. Policejní zásah proti účastníkům akce vzbudil širokou kritiku sympatizující části veřejnosti i některých opozičních politiků jako nepřiměřeně tvrdý a porušující zákony a lidská práva. To vedlo v týdnu poté k několika protestním demonstracím s několikatisícovou účastí.

Dva měsíce nato vzbudil Paroubek pozdvižení svým projevem na jednání špiček sociální demokracie. „Ty zákony, které jsou potřeba ve prospěch této země, lidu této země, budeme schvalovat i třeba s komunisty, a kdyby tady spadli marťani, tak je budu schvalovat třeba s marťany, budou-li členy Poslanecké sněmovny!" dal tehdejší premiér najevo, že se na koaliční partnery Unii svobody a KDU-ČSL příliš ohlížet nemíní.