Zlodějskou mentalitu tu nastolilo už společné komunistické vlastnictví všeho, které nejdříve soukromým vlastníkům pod různými záminkami téměř vše zabralo a pak ani komunistická diktatura nebyla schopna ohlídat, aby se z tohoto společného majetku individuálně nekradlo. Ve společnosti se tak vůči těmto krádežím vytvořila vysoká míra tolerance, skrytá do okřídleného hesla, „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Za lumpárnu hodnou odsouzení se bralo jen to, když někdo sáhl na majetek soukromý, ano i ten lidem i za komunismu zůstal. Důvod k tomu, aby si občas někdo něco přivlastnil ze všeobecného majetku lidu, dávalo i to, že v komunistické společnosti, kde si měli být všichni rovni, byla kasta rovnějších, v podobě funkcionářů komunistické strany, agentů státní bezpečnosti a dalších skupin skutečně vládnoucí vrstvy, kterou rozhodně nebyl onen „pracující lid“. 

Krást se nepřestalo ani po roce 1989, právě naopak. 

Kuponová privatizace, tolik opěvovaná jejími autory, se sice pokusila rozdělit majetek všech opět mezi všechny. Ale jak se ukázalo během několika příštích let, byla to jen zástěrka pro obrovský a většinou zlodějský majetkový přesun, z kterého drtivé většině „diků“, tedy obyčejných poctivých lidí, zbyly jen ony symbolické oči pro pláč. Případy, kdy to dopadlo jinak, byly jen výjimkou z pravidla a jedinou otázkou, kterou si můžeme v této souvislosti klást, je zda to bylo od počátku takto v plánu, nebo zda to byla jen neplánovaná chyba systému.