Myslím, že není potřeba rozvádět, jak je to závažné téma a jak moc se týká každého z nás – studentů vysokých škol.  Proto jsem cítil jakousi povinnost, se této akce zúčastnit. To, čeho jsem si při tom všimnul, se však zdaleka netýká jen studentů, ale doslova každého člověka trvale žijícího v této zemi.

Je asi 9 hodin ráno, a po celém areálu ČZU a přilehlých kolejích, je vidět shlukující se skupinky, které se následně odebírají směrem k zastávkám autobusů. V jedné z nich jsem i já. Vše probíhá tak, jak má a nastupujeme do přeplněného autobusu. Všichni se stejným cílem – konečná stanice Dejvická.

Cesta utíká příjemně a zanedlouho se ocitáme v místě prvního přestupu do metra. Z okénka autobusu pozoruji dav lidí, hrnoucích se ven a mezi nimi vidím dvě policejní hlídky po 2 strážnících, kteří ihned odchytávají první vystupující a lustrují jim občanské průkazy. Současně si také opisují jejich čísla. V tu chvíli si neodpouštím poznámku, směřující k mé kamarádce, že mi to připomíná manévry, jaké doprovázejí nějaký rizikový pochod, či demonstraci „extremistů“.

Vystupujeme ven mezi posledními. Strážníci jsou značně znepokojeni tím, že nestačí kontrolovat všechny, kteří přestupují do metra, a jeden z nich zběsile povídá do vysílačky: „Hele, teď jich přijelo dalších asi 80, nestíháme to.“