Položit podlahu pro něj není problém, stejně jako rekonstrukce koupelny včetně vodoinstalace a obkladů. To dokonce považuje za svůj mistrovský kousek a rád se touto zručností chlubí.  Teď chodí s hlavou svěšenou. Práce není a už to zdaleka není problém, který by se dotýkal pouze jeho.

„Začínali jsme před skoro 20 lety hodně těžce. Ne snad kvůli práci, ale kvůli nám samotným. Ještě teď mi naskakuje husí kůže, když si vzpomenu, na výběrčí výpalného, kteří na nás čekávali nejprve v období našich pravoslavných svátků na nádražích. U vlaků a nejčastěji u rychle vznikajících autobusových linek. Nikdo jim neutekl. Velmi rychle si právě v těchto místech zjistili naše adresy přechodného bydlení. Tehdy většina z nás dělala načerno, a tak jsme si dokonce i bláhově mysleli, že nás snad opravu ochrání před problémy. Když jsme zjistili, že jim jde jen o peníze a moc nad námi, bylo už většinou pozdě. Nejeden z mých kamarádů, který se vzepřel, skončil se slušně řečeno rozbitými ústy. A to mohl být rád. No a vidíš. I tato doba se přežila. Darebáci a vyděrači odešli neznámo kam, asi se věnují lepšímu byznysu a my mohli naplno začít kopat kanály, stavět ploty, zdít a obkládat. Zlaté časy. I rodiny jsme si sem dovezli. A to byla naše další a zřejmě teď ta největší chyba,“ filosofuje pro ParlamentníListy.cz smutně Michal.

Více příběhů ZDE