Za symbolické považuje politolog Jiří Pehe, že skon Václava Havla přišel v době, kdy stále více lidí cítí, že končí jedna éra a přichází nová. Nejde však jen o konec éry postkomunistické transformace u nás, která podle mnohých spíše odráží „bezhodnotový“ svět jeho politických soupeřů než havlovský „život v pravdě“.

Jde také o konec jedné éry v souvislosti s růstem extremismu a nacionalismu, jakož i s problémy Evropské unie. „Havel varoval před extremismem ještě v době, kdy se současné politické hnědnutí Evropy zdálo být nepředstavitelné. Demokracie a boj za svobodu pro něj nikdy nebyly hotovou věcí, což stvrzoval i svým angažmá ve věci lidských práv v diktátorských režimech,“ připomíná Pehe v komentáři deníku Právo.

Panuje pocit, že naše civilizace neví, jak dál

Z Havlova odkazu je důležité upozornit na jeho opakované volání po globální odpovědnosti či jeho varování před tupým samopohybem industriální civilizace. Jejím praporem se stal „pokrok skrze lidský rozum“, jehož projevem je i hospodářská mantra „růstu Růstu“ a s ní spojené všeobecné zadlužování, vycházející z toho, že prý „pokrok-růst“ je zárukou, že dluhy se dají platit až v bohatším zítřku.