Fotogalerie: - Jolana a kouzelník
Slyšela jsem, že křest vaší knížky Jolana a kouzelník probíhá na Sázavě proto, že zde máte se ženou Jelenou své druhé bydliště. Je to tak?
Už od roku 1957, tedy přes devětapadesát let, je Sázava náš pevný bod v životě, kam jsme se s výjimkou let, kdy jsme pobývali nechtěně v emigraci, vždy vraceli.
Dlouho jste prý pobýval v Rakousku. Jak k tomu došlo?
Je tomu tak. Mne a mou ženu totiž nechal pan prezident Husák vynést našimi pohraničníky v roce 1979 do Rakouska jako dárky rakouskému lidu.
Kterou tiskovinu nejčastěji kupujete (či odebíráte v rámci předplatného)?Anketa
Co říkáte tomu, co se dnes v Evropě děje?
Zažil jsem ještě horší věci, než to, co se dnes v Evropě děje. Druhou světovou válku – kompletní, heydrichiádu – také kompletní, stalinismus a normalizaci... nebylo toho prostě málo. Takže to, co se dnes v Evropě děje, není nic jiného, nežli to, co se v Evropě dělo vždy a proto jsem si jist, že o to důležitější je naše členství v Evropské unii. Nedovedu si představit, že by toto zvládla Evropa za dob mého mládí.
Hovoříme tady o migrační krizi...
Ano, hovoříme o všem. Mluvíme o pučích, o teroristech i o dalších věcech. Já jsem totiž šťastný z toho, že jsem se dožil, jak se Evropa spojuje. Myslím si, že Brexit byl pro nás všechny veliké poučení, že ta cesta, kterou dosud volil Brusel – i když s dovolením všech národních vlád, které jsou pod tím vším spolupodepsané – není správná a musí se korigovat.
Jak jste vnímal vy osobně Brexit? Vidíte na něm spíše to negativní?
Není to dobrá věc, ale už se stala a nedá se s tím nic dělat. Jenže tato situace bohužel nastala v kolébce evropské parlamentní demokracie a stalo se tomu při legální volbě, takže to celá Evropa musí vzít na vědomí, a je třeba se z toho teď poučit.
EU momentálně stojí před napjatou situací v Turecku, protože se části turecké armády v noci z pátku na sobotu nezdařil puč. Je třeba se teď bát Turecka?
Myslím si, že spíše ne. Je ale tady velká otázka, jakým směrem se bude vývoj v Turecku pohybovat, zda to bude směrem ke skutečné, tedy „jakési demokracii“, která je demokracií jiného typu, než ta úplně evropská, anebo zda to bude autokracie. Dnes ještě nevíme, jakou cestou se pan prezident Erdogan nakonec vydá, a pro co se rozhodne. Ale opět je tady důvod k tomu, proč má Evropská unie zůstat skutečnou unií, a proč se má snažit o to, aby se co nejvíce udržela pohromadě.
Mělo by se Turecku zabránit v tom, aby mělo možnost vstoupit do EU?
Zatím se na to v žádném případě nekvalifikovalo, takže nejde o žádné „zabránění“. Pro přijetí do EU existuje celá škála požadavků. Například to, že kdo vstoupí do EU, tak nesmí zavést trest smrti – a to platí i pro Turecko! Pokud chce tato země zjednodušenou vízovou politiku, tak jí k tomu dosud vystačilo splnit jen ta kritéria, která jsou k tomu dojednaná. Ovšem nemyslím si, že by to bylo povoleno, kdyby to vše běželo běžnou cestou.
Už jste zmínil trest smrti, který je momentálně v případě Turecka tzv. ve hře, protože turecká vláda chce jednat s opozicí o zavedení trestu smrti... Lze vůbec toto nějak komentovat?
Napsal jsem román Katyně, který je vlastně velkým výkřikem proti trestu smrti. Vždy, když vzniká tato potřeba, tak upozorňuji na to, že třeba Gustáv Husák mohl být odsouzen na doživotí a pak se stát prezidentem republiky, zatímco ostatní byli popraveni, takže už se těmi prezidenty nemohli stát. I z toho je zřejmé, jak je trest smrti poněkud riskantní záležitost a nikdy se nelze vyhnout omylu.
Když už od vás padla zmínka o Gustávu Husákovi, tak se nelze nezeptat, zda se domníváte, že byl dobrým prezidentem. Dnešní komunisté ho totiž hodnotí jako toho nejlepšího...
Myslím si, že to byl strašný prezident a že veškeré naděje, které vzbuzoval svým postupem v roce 1968 nakonec zhatil. Já sám jsem spolu s ním v březnu 1968 vystupoval na pražském výstavišti, kde jsme spolu vedli stejné proreformní projevy, ale on nakonec tuto linii a své přesvědčení zradil na celé čáře. Proto si myslím, že to byl díky normalizaci jeden z nejhorších prezidentů.
Ví se o vás, že jste byl jednou z nejvýraznějších osobností tzv. pražského jara. V roce 1969 jste ale byl z KSČ i ze Svazu českých spisovatelů vyloučen, pak jste se ocitl na indexu a vaše díla byla cenzurována. Jak vnímáte rok 1968 s odstupem času? Mnozí lidé mají prý pocit, že to byla poslední šance pro tehdejší Československo...
Nevím, zda to byla poslední šance. V dějinách totiž neplatí, co by bylo, kdyby. Dějiny se prostě udály a staly. Faktem ale je, že se jen jedinkrát za existence komunistických stran stalo, že nějaká komunistická strana v nefalšovaném průzkumu veřejného mínění získala podporu devadesáti procent obyvatelstva – jako u nás v červnu 1968. Protože obyvatelstvo vzalo tu věc, to tzv. pražské jaro, za svou jako nejrozumnější možnost k jakémusi osvobození od tehdejšího stalinistického období. No a to nevyšlo.
Komunisté jsou často dnešní společností zatracováni a vysmíváni. Co si myslíte o komunistické straně?
Já jsem byl poválečný komunista. Do komunistické strany, do KSČ, jsem vstupoval v roce 1946 ve svých osmnácti letech jako jeden ze statisíců, kteří zažili světovou hospodářskou krizi a Mnichov, což mnozí chápali jako totální selhání kapitalismu a totální selhání západních demokracií. No a my jsme se tehdy domnívali, že jiný systém a jiného „ochránce“ země potřebuje jako soli, ovšem nakonec jsme zjistili, že to byla cesta od čerta k ďáblu, od Hitlera ke Stalinovi... Za několik let sice začal pokus o obrodu, který ale skončil ve zmiňovaném roce 1968. A to celé pak pokračovalo až do roku 1989.
Nedá mi to a přece jen bych se ještě vrátila k migrační krizi. Jak vnímáte migranty v Evropě, muslimy v Evropě? Je to pro nás všechny hrozba?
Ne. Jen je třeba to celé uvést na pravou míru, tedy zabezpečit vnější hranici Schengenu a zavést přísnou registraci příchozích. Mně se zdá, že živelný byl především hromadný útěk všech do Německa. Angela Merkelová se dopustila drobné, i když nepřijatelné věci, tedy že všechny de facto pozvala do Německa. A to se nemělo stát. Kdo je ohrožen na životě, tak má na azyl v Evropě samozřejmě právo, a kdo není, tak tady nemá co dělat, pokud jej výslovně nepotřebujeme.
Nakonec bych se vrátila k tomu, proč tady spolu sedíme – totiž k faktu, že křtíte knížku pro děti Jolana a kouzelník, která měla tak trochu pohnutý a neradostný osud, protože vyšla před více než pětatřiceti lety pouze v Německu a u nás jen jako samizdat. Vy osobně dokonce máte se svobodou slova poměrně bohaté zkušenosti, neboť jste se v 70. letech ocitl na indexu a vaše díla byla cenzurována. Myslíte si, že dnes se již mají spisovatelé dobře a že jim žádné zákazy nehrozí?
Mám se dobře v tom, že si píšu co chci. Jinak si spisovatelé tady musí zvyknout na to, že ani v minulosti jejich předchůdci neměli žádné svazy a navíc pracovali s maximálním rizikem. Takže je na každém z nich, jak se se situací na trhu vyrovná. Za totality ale má samozřejmě literatura velkou šanci, protože říká lidem holt něco jiného, nežli režim. A když už je tady svoboda a ta hovoří různými devíti hlasy, které si odporují, tak pak ten desátý hlas už má samozřejmě jen minimální účinek – tedy pokud není umělecký.
Ano, dnes máme svobodu slova. Ale měl jste vy sám v sobě někdy nějakou autocenzuru?
Ne, tu jsem neměl nikdy! Měl jsem ji sice tak trochu v sobě do roku 1962, 1963, ale od té doby už nikdy! Proto jsem také byl dvacet let zakázaný autor.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
