Jedu busem do Německa. Už pokolikáté. A cestu si krátím přemýšlením, co mi členství ČR v Unii přineslo dobrého. Třeba volný obchod. Ne, ne, to jsme už měli před vstupem a máme ho zajištěn jinou smlouvou.

To, že jsme čistými příjemci, např. peněz ze strukturálních fondů. Ano, jenže otázka je, jak dlouho to bude trvat a o kolik naopak přicházíme nutným vytvořením a správou dalších přerozdělovacích mechanismů.

Nebo se můžeme ve světě považovat za občany vyšší kategorie. Němci mají pro takové lidi označení "salonfähig". To je sice krásné pomyšlení, ale hodně zchladne, když si uvědomím, že zároveň budu ve světě házen do jednoho pytle s etiketou "občan EU" a to spolu s řeckými odboráři, rumunskými Romy a francouzskými úředníky. Zároveň se musím podřizovat mnoha nepříjemným rozhodnutím, obnovitelnými zdroji počínaje a kvótami na cukr konče.

A co společná bezpečnostní a obranná politika? Tam by se něco pozitivního nenašlo? Tak v tomto směru máme na skladě eurozatykač, směřování ke společné obranné politice a vsadím se, že do budoucna určitě přibude i letištní tělesný skener. Ale pro vnější ochranu je zde přeci NATO a u vydávání ke stíhání do EU bych byl radši, aby rozhodoval český stát. Letadlem už moc necestuji, takže si skenování dosyta neužiji. To je také důvod, proč teď sedím v autobuse na vnitroschengenské lince.

Ještě něco? Ne, snad už jedině ten obligátní volný pohyb osob bez kontrol na hranicích. Ááách, alespoň to. Přijíždíme k pumpě před Rozvadovem.