Vážený pane předsedo, vážení delegáti, dámy a pánové,

už to tu zaznělo, scházíme se v těžké době. Jedna hospodářská krize, kterou jsme přečkali se ctí a bez velkých šrámů, je za námi. Krize druhá, možná větší, klepe na dveře. Biblických sedm let hojnosti ze začátku milénia levicová vláda promarnila. Teď se nacházíme v poločase šetření a strádání. V Evropě vládne nejistota, bezradnost a strach z budoucnosti.

Krize v eurozóně obnažila zásadní problémy jejího fungování. Její řešení je v nedohlednu. Tato krize není jen důsledkem souhry nepříznivých okolností dneška. Tato krize je také a možná především výsledkem trvalé nesourodosti národních tradic, kultur a ekonomik v Evropě a na ně mnohdy naroubované často falešné solidarity. A je také důsledkem života nad poměry a dlouhodobého porušování pravidel hry. Staré zlomové linie, které si pamatujeme z doby komunismu a které dělily kontinent na Západ a Východ, nenahradila jednota a svornost, ale nové dělení, nyní na ose Sever a Jih. Na jedné straně Švédsko, na druhé straně Řecko.

Česká republika není izolovaným ostrůvkem, kterého se tento problém netýká. Nejsme ani na Východě, ani na Západě, ani na Jihu, ani na Severu, nýbrž přesně uprostřed. Jsme otevřená ekonomika, kterou netáhne domácí spotřeba, ale především zahraniční obchod. Nesmíme se proto škodolibě radovat ze starostí u sousedů, protože do tří měsíců je máme tady doma. Neplatí čím hůř, tím lépe.

Příznaky bouřlivých časů jsou patrné i u nás doma. Třeba na severu Čech. Živelná i organizovaná migrace, projevy vandalismu, lokální chudoba, zneužívání drog a nárůst majetkové i násilné kriminality přispívají k rostoucímu napětí nejen na Šluknovsku. Pokud na tyto problémy nenajdeme odpověď, hrozí, že se jich chopí rázně jiní.