„Režim má dnes ‚Kristovy roky‘. 33 let. Kdyby byl režim mužem, byl by to mladý chlap. Už ne dítě nebo jinoch, ale mladý, rozhodný chlap, plný energie, který si jde za svým. Který chce žít. Růst. Být někým. Mít lásku. Možná rodinu. Víru v sebe. Ve vlastní síly. V budoucnost. Tak by to bylo dobře. Ale není to tak,“ poznamenal Martinek s tím, že dnešní režim je pokřivený svazák, který vyměnil komunistické floskule za ty dnešní.

„Je to zlý tvor, který se přizpůsobil novým poměrům. A jak už to v Čechách chodí po staletí: Nahoře se hrbí. A po těch, které má pod sebou, šlape. Pohrdá jimi,“ poznamenal Martinek.

„Ten tvor, který se narodil z Listopadu, je v podstatě otrokem. Jen změnil vektor. Už se nehrbí před Moskvou. Před ÚV KSČ. Před policajty, hrozbou vězení a problémů. Hrbí se před Bruselem, Berlínem, Washingtonem. Podobně jako tehdejší soudruzi a svazáci má na své straně všechnu tu potřebnou ambaláž. Především přesvědčení, že je na správné straně historického zápasu. Že je nositelem demokracie. Ale je to, bohužel, jen sofistikovanější lhář. Náš režim je ve skutečnosti jen otrokem reliktního systému, který znovu dospěl do hrozivé podoby, v jaké se ocitl před první světovou válkou,“ poznamenal dále Martinek.

Následně hovořil o tom, jak byl v listopadu 1989 na vojně v Třebíči. „Za okny posádky panovala revoluční nálada. Trpěl jsem tam. Jako všichni. Venku lidé zakládali Občanská fóra. Všude se mluvilo o Havlovi a demokracii. Režim dokonával. Ale na bachmě to nikoho nezajímalo. Byl to v podstatě poloviční komunistický lágr. Jen teror si uštědřovali navzájem vojáci mezi sebou, za letargického přihlížení ožralých a rezignovaných důstojníků. Nenáviděl jsem komunismus už před tím. Všechny ty odporné, břichaté, strupaté soudruhy, všechny ty Kabrhelové, Fojtíky, Indry a Mamuly. Jejich věrné lokaje, kteří seděli díky partajní organizaci v čele stolů a rozhodovali, blbě, hloupě o všem. Komunismus, v závěru své existence byl nesmírně podivný režim. Na jedné straně rudé prapory a hesla a hvězdy. Mumlání televize o sklizni. Jakási neochotná podoba ruské glasnosti, která se omezovala na boj o zrno a svítící žárovky,“ sdělil Martínek a vzpomněl i na to, jak na druhé straně tady jel ryzí polokapitalismus.