Na úvod svého textu Větvička kousavě napsal, že už není nutné hovořit o vyhlazení Lidic. Spolu se sudetskými Němci prý teď musíme hledat to, co nás spojuje, a bolavé momenty z minulosti musíme nějak přijatelně vysvětlit.

„Byla valka, nebyl čas hledět, kdo je kdo. To není jako prace s buzolou, mile děti. Ekologizace Lidic, kdy cela vesnica byla navracena puvodnimu stavu byla logickym vyvrcholenim celeho procesu, navic, podle prozkoumanych dokumentu nebylo při ekologizaci Lidic ubližene žadnym zviřatkum (to byl požadavek Arijcu z Tibetu), imigrantum nebo menšinam (to byl požadavek mladeho Maďara Šoroša) a byly minymalizovane emise CO2 (to byl požadavek Gréténů),“ nabídl Větvička možný výklad svou typickou ostravštinou.

V samotném zcela smyšleném projevu se vrátil do historie a připomněl, že Němci byli před stovkami let pozváni do našeho pohraničí, ale nikdy se tak úplně s Čechy nesžili. Větvička konstatoval, že se považovali za lepší sortu lidí a chtěli naše území ovládnout. Toto se jim definitivně zdařilo v březnu 1939. Češi, Moravané a Slezané v příštích šesti letech prožívali strašné věci. Větvička to však ve svém fiktivním projevu nepřičítá na vrub Němcům, ale jakémusi zastánci multikulturalismu, který kdysi nedonutil Němce žijící na našem území, aby se naučili Česky a aby se s Čechy, Moravany a Slezany sblížili.