V létě jste v rozhovoru s námi použil na adresu liberálních médií termín „pretoriánská garda euroatlantického  establishmentu“. Jak si „pretoriánská garda“ vedla a vede  teď, když do Bílého domu nastoupí Donald Trump, který jim do těch šablon až tak nezapadá?

Donald Trump je liberálními médii hlavního proudu, mainstreamu, už tradičně nenáviděn, a to ještě z časů jeho první prezidentské kampaně v roce 2016. Tehdy se s touhle skutečností, tedy se zřetelnou nepřízní drtivé většiny hlavních redakcí médií v USA, vypořádal užitím mediální alternativy a zejména on-line platforem. Jeho tehdejší vítezství v prezidentském klání bylo i faktickým výrazem ztráty vlivu a kontroly, a to nejen narativu, které si do té  doby nárokovala tradiční média hlavního proudu a jejich  redakce. Jinak řečeno, jejich vztah k osobě a politice  prezidenta Trumpa se nezměnil. Co se změnilo, je pozice  majitelů, vlastníků těchto médií a redakcí. Ti nynější politickou realitu, zdá se, přijali, nebo se jí alespoň  pragmaticky a dočasně přizpůsobují.

Skupina liberálních médií, jako jsou veřejnoprávní TV a rozhlas, Seznam zprávy, Deník N nebo Bakalův koncern, jak  známo, je jasně vyhraněná ve věcech Ukrajiny, Green Dealu nebo  vztahu vůči Trumpovi. Čekají nás volby. Čekáte od toho „clusteru“ férový přístup, nebo bude mít pravdu Babiš, který  hlásá, že většina médií je proti němu a chce „poučovat  občany, jak mají žít“?

Právě na základě zmíněné pragmatické úvahy majitelů, kteří se lépe orientují v duchu doby, soudím, že mnohé redakce budou nynější politickou a společenskou realitu vnímat a prezentovat v ideologicky méně vyhraněné podobě. To ovšem platí pro redakce a média privátní, kde mohou jejich vlastníci podstatně lépe a rozhodně uplatňovat svoji vůli. Rozhodovat o směřování a řízení, včetně vlastní personální, a tak i redakční politiky. Jiná, složitější situace je pak u médií veřejné služby. Ta patří koncesionářům. Těm, kteří odvádějí pravidelný měsíční poplatek, desátek, na jejich fungování a provoz, a to i tehdy, pokud daná média a jejich obsah nijak nekonzumují, nebo je dokonce mnohdy některé jejich pořady i iritují. Faktické vlastnictví a skutečná kontrola tam je totiž především v rukou některých redaktorů a redakcí, a to mnohdy  dokonce více, než jejich managementu. Slovy Karla Schwarzenberga z časů vánoční televizní krize tak platí, že Česká televize patří těm, kteří v ní pracují. Malé mediální  rady, Rada ČT a ČRo, tuhle situaci nedokážou i při nejlepší snaze příliš korigovat.