Byl jsem v pondělí ve sklárnách v Novém Boru a jeho okolí. Mísily se ve mě dva pocity: hrdost a vztek. Hrdost na lidi, s kterými jsem se setkal a výsledky jejich práce. České sklo je světový pojem. Stále voláme po inovativním průmyslu, který dokáže uspět na zahraničních trzích. Zde ho máme. Měli bychom si vážit rodinných firem, které předávají znalosti z generace na generaci. Zde je máme. Potřebujeme školy, kde se budou mladí lidé učit kreativitě, ale i schopnosti ji dotáhnout do reálného výsledku. Zde ji máme. Přesto nad všemi visí hrozba konce, vzhledem extrémnímu růstu cen energií. Když přišla krize a jinde svým firmám pomáhali, my se hádali o podružnostech.

Politici řeší problémy pozdě. Je to stejné, jako bychom stavěli domy a nedávali do nich hasicí přístroje. Jako lékař vím, že prevence je vždy levnější než následná léčba. Většina našich současných problémů by byla minimálně menší, kdybychom je řešili včas. Nesoustředíme se na podstatné věci, nehledáme dohodu mezi sebou a s jinými, nevíme vlastně, kam chceme jako země jít.