Bude se koncem roku 2025 na Ukrajině stále válčit?Anketa
Invazi pěti států „východního bloku“ (SSSR, Polsko, Maďarsko, Bulharsko, NDR) předcházela na přelomu července a srpna čtyřdenní jednání československé a sovětské delegace na nejvyšší politické úrovni v Čierné nad Tisou v areálu tamního nádraží.
Šlo tehdy o skutečné vyjednávání, v rámci kterého bylo možné invazi ještě reálně zabránit?
Dle oficiálních výkladů se tenkrát Sověti v čele s generálním tajemníkem ÚV KSSS Leonidem Brežněvem pokoušeli československé komunistické vedení donutit k tomu, aby zastavilo reformní (obrodný) proces – tzv. pražské jaro. Mělo jít o poslední varování před vojenskou intervencí. Skutečností je, že armády pěti států Varšavské smlouvy vstoupily do Československa dvacet dní po ukončení jednání v Čierné nad Tisou. Ale šlo v této vysoké hře pouze o (poměrně decentní) reformy československého režimu, jejichž cílem rozhodně nebyla změna socialistického ekonomického systému v kapitalistický, ani plnohodnotná parlamentní demokracie s garancí lidských práv a svobod pro každého občana – a už vůbec ne odchod Československa z „tábora míru a socialismu“ do západních vojenských a politicko-ekonomických struktur? Zřejmě ne. Přičemž samozřejmě platí, že Sovětům – a snad ještě více Polákům, Bulharům a východním Němcům, tehdejší československé reformy vadily, jelikož mohly inspirovat občany a společenské elity i v dalších státech východního bloku. Je možné, že československá delegace v Čierné nad Tisou doufala, že se jí podaří s představiteli Sovětského svazu uhrát nějaký kompromis, který zmírní napětí. Ale to bylo, ve světle toho, co víme dnes, značně naivní.
V rámci čtyřdenních jednáních, která jsou do velké míry zmapována, se uskutečnila i jedna zcela soukromá debata mezi Dubčekem a Brežněvem. O čem přesně v sovětském vládním vlaku hovořili, se dodnes neví nic. Oznámil tam už tehdy Brežněv Dubčekovi, že vstup vojsk je neodvratný? Vůbec to nelze vyloučit. Podle mnoha veřejných historických zdrojů zástupci KSČ v Čierné nad Tisou Sovětům mj. přislíbili, že znovu zavedou cenzuru, zakážou Klub angažovaných nestraníků i sdružení bývalých politických vězňů K 231 a odvolají některé funkcionáře (zejména šlo o předsedu Ústředního výboru Národní fronty Františka Kriegela, předsedu České národní rady Čestmíra Císaře a ředitele Československé televize Jiřího Pelikána).
Ale z hlediska dalšího vývoje nešlo o to nejpodstatnější. Bez ohledu na to, zda by to Dubček a spol. spnili, nebo ne.
Anebo obráceně – k těmto krokům mohli Sověti československé vedení postupně donutit i bez invaze. V minulosti (po Únoru 1948) se to ostatně – třeba v personálních záležitostech – již mnohokrát stalo. „Z Čierné jsme odjeli s umírněným optimismem, že se to povedlo uhrát. Kriegel se Smrkovským předvídali, že hrozí intervence. Dnes víme, že to Sověti měli připravené.“ To napsal později známý historik Jan Křen, tehdy poradce (předsedy Národního shromáždění) Josefa Smrkovského.
Optimismus však zdaleka nebyl na místě.
Jan Křen dále mj. napsal, že jednání v Čierné nad Tisou byla napjatá a že „…Sověti se hodně vztekali“. Poměry v Československu označovali za kontrarevoluci a Františka Kriegela běžně nazývali „židem z Haliče“. „Pamatuji si, jak jim na to Smrkovský řekl: Eto něgoraznaja provokacia,“ píše historik Jan Křen.
A ještě jedna citace – tentokrát ze stenozáznamu jednání v Čierné nad Tisou:
Leonid Brežněv: „Dali jste nám slib, že budete bojovat. Ze své strany však prohlašujeme, že jsme ochotni vám v tomto boji poskytnout neomezenou pomoc. A jsme na tuto pomoc už plně připraveni. Kdyby se náš plán zhatil, bylo by těžké svolávat nějaké nové setkání. To říkám zodpovědně. Proto vám přijdeme na pomoc.“ (31. července 1968).
Která opoziční tvář zatím dělá nejlepší kampaň?Anketa
Teprve v roce 1992 vydaly ruské archivy další dokument, který má spojitost s bratislavskými jednáními. Šlo o tzv. zvací dopis, v němž představitelé ultrakonzervativního křídla KSČ žádali sovětskou stranu o pomoc „všemi prostředky“ proti nebezpečí kontrarevoluce. Ale debaty o tomto „zvacím dopise“ jsou jen další stínohrou. Jde spíše o parciální a alibistický argument. Sovětské komunistické vedení se ve strategických záležitostech nikdy neřídilo přáními, natož pokyny, funkcionářů satelitních režimů. Jestli něco nemělo na rozhodování o invazi naprosto žádný vliv, tak je to onen „zvací dopis“.
Jednání v Čierné nad Tisou a v Brarislavě nebyla však zdaleka prvními projevy nespokojenosti Sovětů s československým politickým a společenským vývojem. Již 15. července 1968 schválili ve Varšavě (na schůzce, které se pozvaní českoslovenští představitelé odmítli zúčastnit) představitelé Bulharska, Maďarska, Polska a Německé demokratické republiky text dopisu adresovaného československému komunistickému vedení, ve kterém silně kritizovali aktuální poměry v naší zemi.
Během července už sovětské vedení konkrétněji plánovalo, jak dále postupovat. A v poslední dekádě července se už v sousedních státech Československa soustředila a připravovala vojska Varšavské smlouvy.
Probíhala cvičení, ladila se komunikace. V podstatě už nejpozději okolo 25. července byla tato vojska připravena dát se do pohybu směr Československo.
23. 7. až 10. 8. probíhalo v západních oblastech Ruska, Běloruska, Ukrajiny a Lotyšska největší týlové vojenské cvičení v dějinách sovětských ozbrojených sil. Do armády byly povolány tisíce záložníků. 3. srpna 1968 odešly z Československa sovětské vojenské jednotky, které tu zůstávaly po velkém vojenském cvičení Šumava. To byla chvíle, kdy se ještě mohlo zdát, že varianta vojenské intervence není ve hře. Ovšem Sověti už nejpozději 13. srpna (telefonát Brežněva s Dubčekem, kde jej peskoval za neplnění požadavků z Čierné nad Tisou) situaci vyhodnotili tak, že vedení KSČ není ochotno nebo schopno provést opatření, která byla dohodnuta, resp. která mu byla nadiktována.
Ve druhé polovině druhé srpnové dekády se tedy finálně přiklonili k vojenské alternativě řešení situace. Přesněji řečeno – k načasování jejího zahájení na noc z 20. na 21. srpna. Ještě se k tomu vrátíme podrobněji.
Krátce před půlnocí 20. srpna 1968 tak překročily armády pěti států východního bloku československé hranice. Přičemž rozhodně nelze říci, že šlo pouze a jedině o sovětské rozhodnutí, ke kterému se satelitní režimy neochotně připojily. První tajemník Polské sjednocené dělnické strany Władysław Gomułka označoval dění v ČSSR za „kontrarevoluci“ už od raného jara 1968 a generální tajemník Bulharské komunistické strany Todor Živkov krátce poté jako první navrhl použití vojenské síly proti Československu.
Naopak, rumunský komunistický generální tajemník a prezident Nicolae Ceauşescu řešení formou invaze od počátku tvrdě odmítal a rumunská armáda se jí nezúčastnila. Sovětům se v této věci postavil – a nejen, že to přežil, ale dalších dvacet jedna let zůstal pevně ve své funkci.
A dodejme, že invazi odmítal a na československé straně stál i legendární maršál Tito, „šéf“ Jugoslávie.
Co ještě mohlo být důležitým důvodem intervence, o níž bylo definitivně rozhodnuto na zasedání předsednictva ÚV KSSS v Moskvě ve dnech 15.–17. 8.? Při hledání odpovědi na tuto otázku se musíme vydat trochu dále do historie.
Prospěla někdy ODS České republice?Anketa
Rozmístit sovětské divize v Československu – to byla letitá idea Brežněva a sovětského politického, armádního i zpravodajského vedení a velení. Ani jedna ze sovětských skupin vojsk nacházejících se tehdy ve státech střední Evropy
a Balkánu (Rumunsko, Bulharsko) neměla ve své výzbroji jaderné hlavice, ovšem na polském a východoněmeckém území se ve vojenských skladech nacházela jaderná munice. Na československé území měla být dle vojenských plánů jaderná munice převážena až v okamžiku vypuknutí případného konfliktu mezi NATO a Varšavskou smlouvou.
Aby sovětské jaderné zbraně byly v takovém případě včas připraveny k akci podle plánů, musela se jaderná munice nacházet i na území Československa. Tato varianta však byla v naprostém rozporu s tehdy poměrně úspěšně pokračujícími mezinárodními jednáními ohledně nešíření jaderných zbraní. Československý precedens – přítomnost jaderných zbraní či jaderných náloží v Československu – by tak s největší pravděpodobností znamenal následně i nuklearizaci ozbrojených sil Spolkové republiky Německo (tzv. Západního Německa), což bylo pro Sovětský svaz něco nepředstavitelného.
A tak v průběhu šedesátých let došlo k rozhodnutí sovětského vedení o tzv. akci Javor, tedy o výstavbě tří tajných skladů jaderných zbraní na československém území. Tyto sklady se měly dostat pod sovětskou kontrolu: Na československém území tak měly být rozmístěny minimálně tři malé strážní a technické jednotky sovětských vojsk. Československé státní i vojenské vedení bylo o tomto rozhodnutí informováno a zavázalo se jej realizovat.
Velmi detailně a precizně o této méně známé, ale o to zásadnější, dějinné události v minulosti psali např. historik Jiří Fidler a politický analytik a publicista Štěpán Kotrba.
V případě vyzrazení tohoto plánu, natož v případě odhalení existence skladů jaderných zbraní na československém území, hrozilo jasné nebezpečí, že Sovětský svaz i Československo budou oprávněně napadeny za porušení smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Což by znamenalo i faktický konec této smlouvy, se všemi představitelnými následky. Původní plán akce Javor tak pozbýval svého smyslu, pokud by na československém území nebyly rozmístěny alespoň dvě sovětské divize s velitelstvím skupiny vojsk, podobně jako např. v Polsku.
O této problematice se jednalo i na zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy v Sofii počátkem března 1968. Okolo této schůzky ovšem existuje dodnes mnoho nejasností. Stenografické zápisy ze sofijského zasedání existují v několika národních verzích, jež se vzájemně liší. Problém tohoto sofijského jednání však není jen v tom, co o něm víme, ale v tom, co zůstalo utajeno. Je totiž známo, že kvůli odlišným názorům Rumunska se představitelé zbývajících členských států Varšavské smlouvy sešli ještě k této problematice jednou – separátně.
Mohla se tudíž odehrát i jednání vrcholného československého a sovětského vedení ohledně rozmístění několika sovětských divizí na československém území.
Byl Jiří Krampol dobrý herec i dobrý člověk?Anketa
Jakou možnost si Sověti zvolili, víme.
Pro Sověty byla totiž vrcholnou prioritou tzv. strategická vojenská parita na západní hranici Varšavské smlouvy. Tuto paritu narušilo rozmístění amerických střel krátkého doletu MGM-31 Pershing schopných nést jaderné hlavice v tzv. Západním Německu v letech 1965 až 1967. Jedno z jejich odpališť se nacházelo 37 km od československých hranic. Československé vedení v této souvislosti (v říjnu 1965) odsouhlasilo úkol od Sovětů vybudovat tři objekty Javor na uskladnění jaderných hlavic. Speciální bojové hlavice na území Československa měli mít pod kontrolou sovětští specialisté. Příslušná dohoda byla podepsána 15. prosince 1965.
Ovšem československé vedení úkol postavit v daném smluvním termínu podzemní sila pro sovětské jaderné hlavice nesplnilo – a ještě o tom velmi pravděpodobně Brežněvovi lhalo. To zjistila nejpozději v květnu 1968 delegace vedená maršálem Koněvem, která měla v Československu prověřit připravenosti objektů na uskladnění hlavic pro jaderné střely Temp-S. Bylo zjištěno, že úkol nebyl splněn a že sklady připraveny nejsou. Aby tedy bylo vedení USA a států NATO zcela jasné, že případný útok Pershingů na Československo bude cestou k válce se všemi státy Varšavské smlouvy, bylo tedy – s vysokou mírou pravděpodobnosti – rozhodnuto použít mnohonárodnostní vojenské síly umístěné v Československu jako živý štít. Minimálně do doby, než zde budou umístěny jaderné nálože a jejich nosiče.
Objekty pro sovětské jaderně zbraně byly dokončeny a předány Sovětské armádě až v roce 1969. Javor 50 u Bíliny, Javor 51 u Míšova a Javor 52 u Bělé pod Bezdězem. K umístění hlavic došlo v roce 1970.
Lze se jen domnívat, co by se stalo, kdyby československá strana dokončila a odevzdala objekty Javor Sovětům včas, tedy právě někdy v průběhu jara roku 1968.
Zda by pak došlo pouze k „neviditelnému“ přesunu desítek či stovek sovětských vojenských specialistů do Československa, anebo by – dříve či později – došlo k výrazně početnějšímu rozmístění sovětských vojáků u nás, lhostejno pod jakou legendou. Možná ne. To už dnes nerozsoudíme. Ale jsme povinni v souvislosti s československým rokem 1968 uvádět všechny relevantní informace, které máme k dispozici. I podle historika Michala Macháčka (autor vynikající knižní biografie Gustáva Husáka) si musíme klást otázku, zda k nám v srpnu 1968 přijela vojska Varšavské smlouvy jenom kvůli „pražskému jaru“, anebo i (příp. spíše) z geopolitických důvodů. Tedy proto, že Sovětskému svazu a generalitě Varšavské smlouvy vadilo, že na území ČSSR – jako jediného státu tzv. východního bloku – nejsou sovětská vojska přítomna.
A že alternativou invaze byla varianta, kdy by sami českoslovenští představitelé „dobrovolně“ přistoupili na požadavek sovětské strany umístit u nás jejich vojenský kontingent. Podle zjištění historika Daniela Povolného z Úřadu dokumentace zločinů komunismu se v roce 1968 ještě před srpnem (v dubnu, červnu a červenci) uskutečnily celkem tři pokusy o invazi do ČSSR.
Dle jeho veřejných vyjádření již na přelomu února a března 1968 dospělo sovětské vedení k názoru, že situace v Československu je z jeho pohledu vážná a vydalo pokyn, aby se tento problém případně řešil i vojenským zásahem. A od 8. dubna 1968 začaly z rozkazu sovětského ministra obrany maršála Andreje Grečka vznikat plány na vojenskou invazi do Československa pod krycím názvem Operace Dunaj.
Ovšem Brežněv velmi dlouho tlačil na to, aby se situace řešila jednáním. Nepatřil rozhodně v rámci politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu k jestřábům. Naopak byl pod stálým a stupňujícím se tlakem zastánců invaze ze strany jiných členů politbyra, vedení armády a KGB. Až do okamžiku, kdy 16. a 17. srpna 1968 padlo na jednání tohoto politbyra definitivní rozhodnutí o provedení a načasování invaze. Poté se v Moskvě 18. srpna 1968 sešli nejvyšší představitelé pěti zemí Varšavské smlouvy.
Máte důvěru ve velení Armády České republiky?Anketa
Co se týče vrcholných sovětských představitelů, o invazi měli kromě Brežněva velké pochybnosti zejména sovětský premiér (předseda Státní rady) Alexej Kosygin a stranický ideolog Michail Suslov.
Nikoli snad proto, že by to byli přesvědčení demokraté a milovníci Československa, ale upozorňovali na riziko mezinárodního odsouzení Sovětského svazu za provedenou invazi, za pokles jeho prestiže mezi státy tzv. třetího světa a ve střednědobém horizontu na riziko rozvolnění spojeneckých svazků v rámci východoevropského bloku.
Mezi nejhorlivější zastánce ozbrojené intervence do Československa naopak v sovětském politbyru patřil Pjotr Šelest, šéf ukrajinských komunistů. Ten vnímal politické uvolnění a reformy v Československu od počátku mimořádně negativně
a vojenské řešení „československého problému“ navrhoval již od jara 1968, ještě před schůzkou představitelů Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a Sovětského svazu v Drážďanech. Podle některých historiků se Šelest zejména obával, že myšlenky demokratizace se přes rusínskou menšinu na východním Slovensku přenesou na Ukrajinu. A byl to právě Šelest, který při jednáních v Čierné nad Tisou nazýval Františka Kriegla „haličským židem“, jak vzpomíná zmíněný český historik a účastník těchto jednání Jan Křen.
A byl to opět Pjotr Šelest, který na srpnové československo-sovětské schůzce převzal prostřednictvím příslušníka KGB tzv. „zvací dopis“ s prosbou o poskytnutí „pomoci a podpory všemi prostředky“ od Vasila Bilaka a spol. Dalšími stoupenci intervence v sovětském komunistickém politbyru pak byli předseda prezídia Nejvyššího sovětu Nikolaj Podgornyj, ministr zahraničí Andrej Gromyko, velitel Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy Ivan Jakubovskij a šéf KGB Jurij Andropov.
Takže redukovat vinu a odpovědnost za invazi Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 pouze na Leonida Brežněva je zcela nepřípadné.
A ve světle toho, co o pozadí plánování a rozhodování o této invazi víme dnes, se známé heslo z tehdejších pražských srpnových ulic znějící „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil!“ jeví být spíše bonmotem, než reálným popisem skutečnosti. Anebo, v dikci tohoto hesla, je evidentní, že se nezbláznil pouze Brežněv – a že hlavními zastánci invaze byli jiní sovětští pohlaváři.
A v některých případech nejen ruské národnosti…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 3 čtenáři)
Souhlasíte s názorem, že sovětský model vlády v podstatě nebylo možné reformovat?
autor: Tomáš Doležal
