Zabýváte se mimo jiné psychologií efektivního leadershipu. Když se podíváme na škálu politických stran volitelných do Poslanecké sněmovny, vidíte tam nějakého lídra, který tuto psychologii zvládá alespoň chvalitebně?
Politika se v tomto ohledu podobá divadlu: voliči si kupují lístky (vhozením hlasu do urny) na představení, které je nejvíce oslovuje. Někdo hledá silného otce, který slíbí bezpečí, jiný rebelujícího glosátora, další charismatického vizionáře. Psychologie voličského chování ukazuje, že lidé nevolí fakta, ale emoční představení a předkládané příběhy. Politici, kteří dokáží přesvědčivě role sehrát, vyhrávají.
Co dnešním politickým vůdcům, co se předchozího týče, vlastně nejvíce chybí?
Z psychologického pohledu se ukazuje zásadní deficit – nesoulad mezi slovy a činy. Moderní politický diskurz je často vystavěn na rétorických konstrukcích: hesla, příběhy, silná vyjádření a sebeprezentace. Ale zatímco jazyk má působit jako most mezi lidmi budující důvěru, v praxi se stává spíše zdí. Sliby nejsou naplňovány a voliči se učí, že „slovo v politice nic neznamená“ a tak toho využívají.
V psychologii komunikace hovoříme o fenoménu kognitivní disonance – pokud lídr říká A a dělá B, publikum to vnímá jako rozpor, který podrývá důvěru a věrohodnost. Dlouhodobě to vede k devalvaci jazyka: slova přestávají být závazná a jejich plnění není vyžadováno. Politici tak krátkodobě získávají hlasy, ale dlouhodobě rozkládají psychologickou smlouvu mezi voličem a reprezentantem. Tento fenomén vede mnoho lidí k tomu, že se o politiku přestanou zajímat a jsou zklamaní.
Za největší prázdné místo na českém politickém jevišti dnes považuji absenci morální autority. Efektivní leadership totiž není jen o schopnosti vyhrát volby. Je také schopností sjednocovat lidi, dávat jejich práci smysl a vytvářet hodnotový rámec, v němž se lidé cítí bezpečně a důstojně.
Psychologie leadershipu (například teorie autentického vedení či transformačního leadershipu) ukazuje, že klíčovým zdrojem důvěry je integrita – tedy shoda mezi tím, co lídr říká, co dělá a čím je. Chybí-li tento soulad, vzniká cynismus a dlouhodobá frustrace. Voliči pak nečekají naplnění slibů a rezignují na vyšší cíle. Politika se tak stává jen „lepším představením“ bez skutečné hloubky a bez schopnosti vytvářet společenskou vizi, která přesahuje okamžité volební období. Psychologicky řečeno, politika se redukuje na instrumentální hru o moc, v níž je hlavním cílem udržet si pozornost a sympatie publika, nikoli kultivovat hodnoty nebo inspirovat národ k dlouhodobé změně. Koneckonců vidíme, že někteří stráví v politice celý život, a to aniž by za nimi byly viditelné skutky.
Voliči pak nevnímají své představitele jako vůdce v pravém slova smyslu, ale spíše jako zajímavé herce, kteří soutěží o potlesk. Ztrácí se prvek transcendence, tedy přesvědčení, že politika může sloužit něčemu většímu než jen okamžitému užitku a obohacování jedinců. Tam, kde chybí morální autorita a integrita, se z leadershipu stává marketing a z občanů diváci, kteří sledují zábavnou show, aniž by v ní hledali skutečnou naději a smysl.
Vezmeme - li si dva nejviditelnější lídry, Petra Fialu a Andreje Babiše, co byste jim v tomto ohledu vytkla?
Psychologie leadershipu nám pomáhá nahlédnout na politiky nejen jako na jednotlivce, ale především jako na role, které ztvárňují pro své publikum – voliče. V demokratické společnosti nejde jen o to, co lídr skutečně je, ale také o to, jakou tvář nám nabízí...
Petr Fiala: profesor, který se snaží působit moudře
Premiér Fiala je vynikající v roli profesora. Psychologicky reprezentuje roli moudrého učitele, který přináší příslib lepších zítřků a svou klidnou, vyrovnanou rétorikou se snaží o vliv na publikum. Tento obraz má u voličů vyvolat intelektuální respekt a pocit, že „u kormidla je rozvážný muž“.
Problém však spočívá v tom, že jeho slova nejsou podložena činy a jeho neverbální komunikace působí často strojeně, někdy až vyumělkovaně. Leadership přitom nestojí jen na obsahu slov, ale na kongruenci - tedy souladu mezi tím, co říkáme, co děláme a co vyzařujeme. Jak píše psycholog Albert Mehrabian: „Lidé věří 55 % neverbálním signálům, 38 % tónu hlasu a jen 7 % samotným slovům.“ Pokud tedy neverbální složka působí nedůvěryhodně, nelze ji zakrýt ani brilantními formulacemi.
Andrej Babiš: úspěšný obchodník a ochranitelský otec
Andrej Babiš zase nabízí jinou roli: úspěšného podnikatele, který „řídí stát jako firmu“. Jeho styl je přímočařejší, má působit rozhodně a pragmaticky. Vystupuje jako „taťka“, který své voliče ochrání a zajistí jim pocit bezpečí a prosperitu. V psychologické rovině se tu objevuje jako spravedlivý ochránce - někdo, kdo se postará o rodinu (v tomto případě stát).
Problém spočívá v jeho rétorice. Často působí nesrozumitelně, nepřipraveně a jazykově neohrabaně. To může vyvolávat dojem autentičnosti („on je jeden z nás, neumí to uhlazeně říct, ale myslí to dobře“), avšak zároveň podkopává důvěryhodnost.
Společné slabiny obou
Ani jeden z těchto lídrů nedosahuje úrovně transformačního vůdcovství, které by inspirovalo k vyšším cílům a sjednocovalo společnost. Oba hrají své role spíše na úrovni - „něco za něco“, „hlas za slib“. Je to nabídka ve stylu obchodní smlouvy - „poslechněte mě a dostanete, co chcete. Zdraví, bezpečí, jistotu…“
Chybí zde však právě to, co z lídra dělá vůdce s velkým V – schopnost vzbudit důvěru, inspirovat a proměnit společenskou energii v něco většího než jen součet jednotlivých zájmů. Místo toho slyšíme opakovaně variace na téma: „Nemusíte pochybovat, já to s vámi myslím dobře.“ Jenže právě prostor pro otázky, pochybnosti a otevřený dialog je tím, co odděluje opravdového lídra od pouhého představitele svých zájmů.
Jak připomíná James MacGregor Burns, zakladatel teorie transformačního leadershipu: „Transakční vůdci uzavírají dohody. Transformační vůdci mění lidi.“ Čeští voliči se tak ocitají spíše v divadle rolí než ve skutečném vedení, které by dávalo společnosti vizi a morální rámec.
V dnešní politicky korektní době má slovo vůdce téměř synonymickou souvstažnost ke slovu diktátor. Není to už přitažené za vlasy?
V dnešní politicky korektní době má slovo „vůdce“ pro mnoho lidí opravdu nepříjemnou pachuť, jako by se stalo synonymem slova „diktátor“, a tedy symbolem útlaku, manipulace či zneužívání moci. Tento posun není náhodný - je výsledkem naší historické zkušenosti, ale také současného trendu, kdy se každá autorita stává podezřelou a často je záměrně oslabována. Když se vůdce redukuje na diktátora, ztrácíme celou šíři pozitivního významu vedení. A tím se ochuzujeme o možnost mít skutečné autority, které by mohly sloužit pro dobro společnosti.
Z pohledu psychologie je ale touha po vedení základní lidskou potřebou. Vůdce je totiž ten, kdo razí cestu, kdo udává směr a přebírá na sebe část břemene rozhodování. Jak ukazuje sociální psychologie, lidé mají přirozenou tendenci vyhledávat autority, zejména v nejistých dobách. Tato dynamika je patrná už od dětství: dítě hledá rodičovskou oporu a jistotu, stejně jako dospělý člověk hledá lídra, který mu nabídne orientaci v chaosu světa.
Psycholog Abraham Maslow, autor slavné pyramidy potřeb, upozorňoval: „Lidé potřebují nejen bezpečí, ale i směr – někoho, kdo jim ukáže smysl.“ Bez tohoto vedení hrozí, že společnost sklouzne do dezorientace a apatie.
Zároveň je ale pravda, že diktátor představuje zcela jiný typ vůdcovství. Diktátor se opírá o mocenský monopol, strach a kontrolu. Paradoxně to není pozice síly, ale pozice úzkosti. Každý diktátor má hluboko zakořeněný strach z lidí, protože ví, že jeho moc stojí na neustálém potlačování svobody druhých. V psychologii se často mluví o „paranoii moci“ - čím více chce vládce kontrolovat druhé, tím více se sám stává zajatcem vlastního strachu.
Není tedy přehnané tvrdit, že dnešní doba posunula význam slova „vůdce“ až k jeho negativnímu extrému. Ale psychologicky platí, že lidé vůdce potřebují - bez nich se rodí ve společnosti chaos, dezorientace, rezignace a cynismus.
Podle C. G. Junga lze většinu lidí posuzovat podle jeho archetypů. Třeba moudrý stařec, kejklíř, hrdina, božské dítě. Nebude to moc velká troufalost, když k nejznámějším politickým lídrům přiřadíme některý z Jungových archetypů?
Carl Gustav Jung věřil, že v našem nevědomí přebývají archetypy – praobrazy lidských rolí, které se objevují v mýtech, pohádkách i v každodenním životě. Jsou to psychologické síly, které určují, jak se chováme, jak vnímáme autority a jaké příběhy nás oslovují.
Když se podíváme na politiku, není těžké všimnout si, že i ona je jakýmsi jevištěm archetypů. Lídr, aby byl pro voliče srozumitelný, často (vědomě či nevědomě) přijímá určitou archetypální roli. A právě proto je někdy politika víc divadlem než správou věcí veřejných.
Takže za koalici třeba Fiala, Pekarová Adamová, Rakušan, za opozici Babiš, Okamura, Hřib a dejme tomu Konečná či Turek....
Samozřejmě je to trochu hra a nadsázka – Jung by jistě protestoval proti příliš doslovnému přiřazování. Ale jako myšlenkový experiment to může fungovat.
Petr Fiala – Moudrý stařec: Působí jako profesor, který rozvážně nabízí moudrost a světlejší zítřky. Slova znějí učeně, ale jejich naplnění bývá problematické. Archetypicky evokuje spíše „mudrce na katedře“ než „mudrce v akci“.
Markéta Pekarová Adamová – Rebelka: Přichází s energií, která bourá staré pořádky, a nabízí přímou cestu vpřed. Archetyp rebelky je přitažlivý – ukazuje sílu vzdoru a odvahy.
Vít Rakušan – Hrdina: Vystupuje jako ten, kdo neustupuje a bojuje, i když to není snadné. Archetyp hrdiny je silný, ale zároveň nese riziko vyhoření a ztráty autenticity.
Andrej Babiš – Kejklíř: V pohádkách je kejklíř šaškem i manipulátorem. Dokáže rozesmát, pobavit i poučit. Babiš se stylizuje do role „obyčejného člověka“, přitom ale používá rafinované strategie obchodníka.
Tomio Okamura – Poutník z dalekých krajin: Přináší příběhy o ohrožení a varuje před „cizím“. Archetyp poutníka v sobě nese touhu po bezpečí, ale i nedůvěru vůči neznámému.
Zdeněk Hřib – Úředník: Zde můžeme vidět kombinaci archetypů péče a úředníka. Snaží se hrát roli správce města, který pečuje, ale zároveň může působit technokraticky a nepřístupně.
Kateřina Konečná – Dobrá teta: Archetyp ochránkyně, která nabízí jistotu a bezpečí. V pohádkách je to ta, která podává hrnek čaje, když hrdina ztrácí sílu či umdlévá.
Filip Turek – Rebel milovník: Dynamický archetyp, který spojuje energii vzdoru s charismatem. Jeho role láme srdce žen - obrazně řečeno - a také asfalt na cestách.
Jak napsal Jung: „Archetyp není jen obrazem, ale živou silou, která působí na lidskou psychiku.“
Na YouTube jsou podle Junga zpracovaná videa 7 znaků hloupého muže a ženy. Zjistil jsem, že jsem sedminásobně hloupý muž, ale i žena. Co to?
Nesporně žertem jste poznamenal, že jste „sedminásobně hloupý muž i žena“. A to je vlastně krásná pointa. Archetypy nejsou nálepkami, ale zrcadly, v nichž se můžeme poznat. Každý z nás má v sobě kus moudrého starce i kejklíře, hrdiny i hlupáka. Síla archetypů je v tom, že nás vedou k sebepoznání - a to někdy i s humorem. Není to jen o politicích samotných. Archetypy působí také na naše nevědomí. Proto nás některé postavy přitahují a jiné odpuzují. Volič si často vybírá ne podle programu, ale podle toho, který archetyp s ním rezonuje. Kdo hledá jistotu, sáhne po „dobré tetě“. Kdo touží po změně, ocení „rebelku“ nebo „kejklíře“.
Jak moc je dnes Jungovo učení už překonané?
Jung nebyl vědec v laboratorním slova smyslu, byl spíše objevitel vnitřních světů. A proto se jeho archetypy stále používají – nejen v terapii, ale i v marketingu, politologii či leadership studiích. Proč? Protože lidé myslí v příbězích a symbolech. Jeho práce je neustálou inspirací! Jak sám napsal: „Kdo se dívá ven, sní; kdo se dívá dovnitř, probouzí se.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Je Petr Fiala dobrým českým premiérem?
autor: Jan Rychetský
