„Za posledních pár dnů od atentátu v Berlíně jsem byl stejně jako ostatní občané masírován různými politiky, Jandy a jemu podobnými existencemi, jak si musím zvykat na skutečnost, že terorismus se stává součástí mého života a nezbývá mi než se s tím smířit. To je tak šílené, až z toho mrazí,“ píše úvodem Blaško. Ohledně vyžadování smíření a tolerance má totiž vlastní děsivou zkušenost. Jeho syn zemřel rukou pedofilního vraha a i on prý poté musel poslouchat, jaký byl pachatel chudák a že za to vlastně nemohl.

„Stojím nad rakví a nenávidím tento svět, který se nedokáže vypořádat s takovým lidským odpadem, jako je jeho vrah. Nikdo za nic nemůže, nikdo se ničeho nedopustil, nic neporušil, ale já mám mrtvého syna,“ vzpomíná Blaško. Jak dodává, hlava mu nebere, jak by mohl chápat to, že jeho syn je mrtvý, že neměl možnost jej vidět a rozloučit se s ním.

„Stojím nad rakví a zuřím, v duchu si představuji, co bych s vrahem provedl, kdyby mi padl do ruky. Divili byste se, jaké zvrácené myšlenky vám přijdou na mysl. V souvislosti s tímto případem se politici bili v prsa, jak se upraví zákony atd.,“ vzpomínal Blaško pohnutě. Podobné je to prý i nyní, když politici ujišťují, co všechno udělají, aby slušné lidi ochránili.