Radim Valenčík během rozhovoru vzpomínal na dobu, kterou strávil na studiu v Oděse v letech 1972 až 1977, kde tehdy podle jeho slov „vládla židovská komunita“. Valenčík upozornil, že nebylo vždy jednoznačné, kdo k této komunitě patřil. Někteří lidé židovského původu se totiž obávali svou identitu veřejně přiznat, zatímco jiní se k ní otevřeně hlásili. Příslušnost k židovské komunitě tak často nebyla zřejmá na první pohled, ale mohla se poznat například podle příjmení. 

„Antisemitismus tam nebyl nijak brutální. Tím, že tam židovské etnikum bylo soudržnější a více se podporovalo – v oblasti lékařství, vědy – tak hodně penetrovali na hodně vysoké stupně, a to vyvolávalo takovou tu odmítavou reakci,“ uvedl Valenčík.

Docent dále popsal i jazykovou a kulturní situaci v někdejší Oděse. Uvedl, že v každodenním životě se ve městě běžně mluvilo rusky, přičemž za druhý nejčastější jazyk označil angličtinu. A ačkoliv sice tehdy ve městě fungovaly ukrajinské školy, nebylo tomu tak z přirozené poptávky. „Ukrajinské školy tam byly, protože musely být. Tam byla tehdy pozitivní diskriminace,“ hovořil Valenčík o podpoře menšinových kultur, které byly v Oděse podporovány, protože by jinak nebyly ekonomicky životaschopné v konkurenčním prostředí. Na této bázi podle Valenčíka fungovalo například i ukrajinské divadlo.

Většina Valenčíkových židovských spolužáků ze studií v ukrajinské Oděse nyní žije v Izraeli. „Měli zůstat v Oděse a uhájit v ní svobodné myšlení… tehdy z Oděsy po velkém odjížděli, čímž se tam uvolnil prostor pro změnu etnického myšlení a začal tam převládat ten mononacionalismus,“ řekl s tím, že odchod židů z Oděsy byla „chyba pro celý svět“.