V úvodu hlavní organizátor akce Milan Syruček pohovořil o výkladu ústavy, přijaté v roce 1992, která dosud již zaznamenala osm změn. „Je to dobré nebo špatné? Při politických krizí se vždy hovoří o roli ústavy. Například když se v roce 2008 přijímala Lisabonská smlouva a Ústavní soud měl řešit, zda neodporuje naší ústavě – vláda ve svém doporučení Ústavnímu soudu použila formulaci, zda neodporuje principu materiálního jádra ústavy. Co to je? Hovoří se o tom, že se má respektovat duch a litera ústavy,“ uvedl na samý začátek novinářský nestor Syruček.

„Mám zkušenosti s Belgičany, kdy tvrdí, že jediným Belgičanem je belgický král,“ řekl pro oživení na začátek svého monologu Ján Grónský. Zároveň se nejdéle sloužící učitel Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze podivil se svými žáky, že nerozumí slovensky, že neví, co je to „v septembri“, a přitom toto je výraz pro září i v angličtině.

Začátky nové ústavy: přecenění a zmanipulování

„Je v rámci špatné ústavy možné, aby fungoval demokratický právní řád? Ta ústava není zmetek, je to dobrý ideologický základ, mohla by být dobrým základem demokratického právního řádu. Základním problémem naší potencionální ústavní krize není dobrá nebo špatná ústava, ale úroveň politické kultury,“ zhodnotil situaci Gronský. „Kde vidím slabiny ústavy? První problém na české straně je, že bratrstvo ODS a ODA v době, když vznikala, přecenilo a nakonec z mocenských důvodů i zmanipulovalo proces vypracování ústavy. Do toho ještě vniklo Slovensko, které již v červenci přijalo deklaraci o svrchovanosti jako základu svrchovaného státu. Dne 1. září byla na Slovensku schválena ústava Slovenské republiky jako samostatného svrchovaného státu. Tam máte nadřazenost slovenského práva nad federálním a hovořilo se tam o možnosti vystoupení z federace,“ zavzpomínal nejstarší pedagog právnické fakulty Karlovy Univerzity. „Ani slovem nemluví o tom, že Slovensko poslovenštili za první republiky Češi. Ta slovenská ústava byla natolik nacionálně vyhrocená, jednoznačně zaměřená proti další existenci federace. V podstatě znamená ústavní konec Československé republiky nebo České a Slovenské Federativní republiky.“

To prý pochopil Václav Havel.“ Co v této době dělala česká nepolitická reprezentace? Ta připravila prohlášení vlády, předsednictvo vytvořilo komisi na přípravu ústavy a pak to začalo. Už sám způsob, jak česká strana připravovala ústavu, ukazuje na nedostatek odpovědnosti a příliš mnoho snah o mocenské manipulování. Zajímavé je, že Pavel Rychetský pár měsíců po tom, co byla přijata česká ústava, vytýčil v deseti bodech, že ústava není to, co by měla být. Co se dělo? Pan doktor Kalvoda, který v té době jak známo nebyl doktorem, řekl v polovině září: „ústava, bude až bude“. Ještě 8. prosince Václav Klaus řekl, že ústava – cituji - „se nemá zaplevelovat Listinou základních práv a svobod, protože zakotvuje deklarativní, nerealizovatelná a nevymáhatelná práva“. Proč nemohla být listina první hlavou ústavy? Právě jste to slyšeli,“ rozčilil se Gronský. „Ústava vznikla ve vládní komisi, kde nebyl ani jeden ústavní právník, ani jeden habilitovaný docent nebo profesor ústavního práva. Samozřejmě nebyl tam Rychetský a nebyli tam lidé, kteří ve federálním shromáždění byli jádrem transformace československého ústavního pořádku, disidenti, chartisté, Jičínský. Byla to “komise expertů“ ODS a ODA. Vím o jednom, kterého si hluboce vážím, a to je Pavel Zářecký. Vždyť tam byl třeba člověk, který byl před nedávnem vyznamenaný medailí Za vynikající práci. A nebo, radši jej nebudu jmenovat, otec ústavy, který byl v podstatě odborníkem na bytové právo. A žil z toho, že byl v podstatě dva roky v OF,“ šokoval mnohé přítomné pan docent.

Machři, kde jste byli?

„To je první věc, že ústava nebyla dílem toho nejlepšího, co jsme tu z hlediska odborníků měli. Když to srovnáte s těmi, kdo byli u vzniku Listiny práv a svobod v roce dvacet – to byli machři. Neznám ani jednu monografii jediného člena komise v roce 1992,“ posteskl si Gronský a pokračoval: „Současné přetahování na pokraji ústavní krize je, že nějací poradci nerozlišují mezi tím, jak vypadala ústava v roce 1920 a ústava České republiky. Vycházelo se z ní, ale podstatné věci, kde je vztah prezidenta a vlády, postavení vlády, postavení předsedy vlády a prezidenta republiky, se nenařizovaly. Naopak. Náš systém je v podstatě jakousi modifikací parlamentní demokracie předmnichovské republiky. Modifikací, založené na mimořádně silné pozici předsedy vlády a je to jakýsi polokancléřský systém. Za bývalé republiky prezident jmenoval vládu sám, bez žádných návrhů, vybíral si ministry, mohl odvolávat, kdykoliv chtěl. A když Poslanecká sněmovna vyslovila vládě nedůvěru, prezident měl dvě možnosti. Buď tu vládu odvolat, nebo rozpustit Poslaneckou sněmovnu.“