„Češi tenkrát patřili mezi nejlepší vojáky střední Evropy. Dnes to zní trochu šíleně, ale bylo to tak. Byli vyhlášení raubíři, což souviselo i s jistým civilizačním zpožděním, které měly naše země za nejvyspělejšími částmi kontinentu,“ říká pro ParlamentníListy.cz na úvod autor tetralogie Drsný střed Evropy Zdeněk Čech. Právě v jedné z kapitol prvního dílu píše o Vladislavovi a Barbarossovi, což latinsky znamená Rudovous. Pojďme se tedy v rámci seriálu České osmičky podívat do dvanáctého století, kdy byl český kníže „zkorumpován“ důstojenstvím krále.

Jazyková nejednotnost

„Nacionalismus v pravém slova smyslu se zrodil až v novověku po napoleonských válkách. Středověk nebyl moc nacionálně silný. Lidé se cítili být poddanými knížete, posléze krále a nezáleželo příliš na tom, jestli mluvili česky nebo německy. Čechy s Moravou byly tehdy země poměrně jednotné, i když přemyslovští údělníci (údělná knížata) občas na Moravě zlobili. Prostor budoucího Německa už třeba takhle jednotný nebyl. Jednalo se o hodně rozdrobené území, jehož obyvatelé se mnohem více cítili být Sasy, Durynky či Bavory než Němci. Ostatně tam dlouho vládla velká jazyková nejednotnost, německé dialekty se nakonec velice liší i dneska a za druhé světové války musel Hitler vydat výnos, že důstojníci budou mezi sebou mluvit spisovnou němčinou, aby si navzájem rozuměli," popisuje Čech reálie doby.