Poukazuje na to, že v zahraničněpolitické debatě v České republice a v Evropě vůbec je často zaměňována realistická politika za idealistické vize. Na první pohled impozantní systém „evropských hodnot“ jim brání v pochopení skutečnosti, že žádná z těchto hodnot nedokáže sama zabezpečit prostor pro své uskutečňování. Ani ta nejvzletnější pojednání o významu celoevropské nebo dokonce celosvětové platnosti těchto hodnot nezmění nic na tom, že tyto hodnoty lze uplatňovat až tehdy, když je zajištěna bezpečnost a ekonomická prosperita státu.

Jinými slovy to znamená, že o hodnotách evropské sounáležitosti a jejich významu pro aktuální českou politiku lze mudrovat pouze v závětří stabilní společnosti v bezpečných hranicích. Jinak hodnoty ztrácejí svůj význam. Jen pro ilustraci. Řecko je sice kolébkou evropských hodnot, ale nezávisle na tom je právě blíže zániku než rozkvětu.

Prospívá evropská integrace hospodářské stabilitě?

Nadnárodní spolek, jako je EU, se osvědčí, když jeho členové získávají více, než kdyby stáli o samotě. Právě s touto nadějí, a nikoliv ve jménu hodnot evropské civilizace vstupovaly národy do EU. Dnes se duch evropské sounáležitosti sice může i nadále důstojně vznášet nad vodami, ale alespoň občas se musí nechat posuzovat podle svých vlastních ambicí. Vzhledem k dnešnímu stavu EU je namístě otázka, do jaké míry evropská integrace prospívá hospodářské stabilitě a bezpečnosti členských zemí, píše Robejšek.

„Ještě nedávno patřilo k mytologii stále se prohlubující globalizace, vedle víry v nekonečný růst blahobytu (také díky globalizaci), i dogma o ztrátě významu národních států. To byl hluboký omyl, na který upozorňuji již nejméně deset let,“ píše dále Robejšek. Dnes však již podle něj nelze přehlédnout, že národní stát opět zaujímá svou tradiční roli. Děje se tak zejména z následujících důvodů: