Návštěva Petra Macinky v Maroku se ve čtvrtek dostala do titulků médií marockých, ale i ve zbytku Afriky. Zásadně k tomu přispěla dvě slova, která zazněla během tiskové konference v tiskovém středisku marockého ministerstva zahraničí. 

Na Macinku společně s jeho hostitelem Nasirem Bouritou čekaly kromě české novinářské delegace také desítky žurnalistů místních, takže zjevně šlo o událost očekávanou. Petr Macinka při svém vystoupení promluvil také o potřebě společně se postavit teroristům. „A nejen těm z fronty Polisario,“ poznamenal s trochu spikleneckým mrknutím doleva na svého protějška.

A krátce poté byl ještě konkrétnější: „Chtěl bych říct, že velmi oceňuji pokrok v realizaci vize, které vy říkáte Marocká Sahara. A vidíme, že řešení, na kterém pracujete, je to nejlepší z možných“. 

Spojení „Marocká Sahara“ si samozřejmě okamžitě všimli novináři, včetně těch českých. Do jejich mikrofonů poté ministr Macinka vysvětloval, že mluvil o vizi, kterou jako Marocká Sahara nazývají místní politici, přesto jeho slova vyvolala mezinárodní rozruch. 

Macinka totiž mluvil o území, kterému diplomaté volí korektnější název „Západní Sahara“. A jeho spletitá historie se odvíjí od doby, kdy se mu ještě říkalo „Španělská Sahara“. 

Oblast s hlavním městem Al-Ajun byla coby hodnotné území na břehu Atlantiku předmětem sporů a bojů mezi koloniálními velmocemi. Od roku 1884 patřila Španělsku, stejně jako protilehlé Kanárské ostrovy.

Od šedesátých let, když v celé Africe dochází k vlně dekolonizace, roste tlak na nezávislost i zde. V roce 1973 vystupuje jako osvobozenecké hnutí Fronta Polisario, která kombinuje vlastenecké ambice s levicovým programem a metodami boje, které mohou jedni nazývat jako guerilla, ale jiní by asi akceptovali i pojem „terorismus“.

Španělsko si v sedmdesátých letech řeší mnoho domácích problémů a z oblasti se de facto stahuje. V roce 1975 se v kolonii chystá referendum. 

V tuto chvíli do dění vstupuje sousedící Maroko. Země, jejíž území bylo koloniální državou Francie a Španělska (s občasnými ambicemi dalších západních zemí). Po vlastním dramatickém boji získala nezávislost už v roce 1957, když se sultán Mohamed V., který byl třicet let uznávanou hlavou osvobozeneckého hnutí, prohlásil za krále.

Během šedesátých let se za vlády jeho syna Hassana II., otce současného krále Mohameda VI., země stabilizovala, získala mezinárodní uznání a přijala poměrně demokratickou ústavu. V roce 1975 ale přistoupila k radikálnímu řešení problému s povstaleckým hnutím Polisario.