Evropská uprchlická krize pomalu přispívala k postupnému rozkladu Evropské unie. Poté přišel další šok, když si Britové na konci června zvolili vystoupení z EU. Následky obou těchto incidentů posílily xenofobní a nacionalistická hnutí napříč celým kontinentem. Právě zástupci politických stran s tímto typem voličské základny se v příštím roce pokusí převzít politickou kontrolu ve Francii, Holandsku a Německu. Navíc nás čeká maďarské referendum týkající se migrační politiky EU, opakování rakouských prezidentských voleb a ústavní referendum v Itálii.

Celý text v originálním znění ZDE

Navíc neochota členských států řešit problémy společně je stále více patrná. Státy se řídí spíše vlastními zájmy a často tak činí na úkor svých vlastních sousedů. V těchto podmínkách funkční společná azylová politika není z krátkodobého hlediska možná. Chybí důvěra, která je ke spolupráci tak důležitá. Je jí třeba obnovit, to si ovšem bude žádat spoustu práce.

Práce je to ale nezbytná – bez pořádné politiky Evropská unie zkrátka a dobře nemůže přežít. Navíc uprchlická krize, které EU v současné době čelí, není žádnou jednorázovou událostí, naopak, je jen předzvěstí toho, co Evropu v budoucích letech čeká. Je tedy jasné, že výstavba nějakých provizorních bariér mezi státy není žádným řešením.

Co by Evropané měli tedy dělat? Domnívám se, že by se měl stanovit minimální počet alespoň 300.000 uprchlíků, které bude Evropa každoročně přijímat. Tito lidé by byli bezpečně přepravováni z Blízkého východu do Evropy. To by mělo utvrdit všechny žadatele o azyl v tom, že riskování života při nelegálním pokusu o překročení hranic není tou nejjednodušší variantou.