Evropská uprchlická krize pomalu přispívala k postupnému rozkladu Evropské unie. Poté přišel další šok, když si Britové na konci června zvolili vystoupení z EU. Následky obou těchto incidentů posílily xenofobní a nacionalistická hnutí napříč celým kontinentem. Právě zástupci politických stran s tímto typem voličské základny se v příštím roce pokusí převzít politickou kontrolu ve Francii, Holandsku a Německu. Navíc nás čeká maďarské referendum týkající se migrační politiky EU, opakování rakouských prezidentských voleb a ústavní referendum v Itálii.
Celý text v originálním znění ZDE
Navíc neochota členských států řešit problémy společně je stále více patrná. Státy se řídí spíše vlastními zájmy a často tak činí na úkor svých vlastních sousedů. V těchto podmínkách funkční společná azylová politika není z krátkodobého hlediska možná. Chybí důvěra, která je ke spolupráci tak důležitá. Je jí třeba obnovit, to si ovšem bude žádat spoustu práce.
Práce je to ale nezbytná – bez pořádné politiky Evropská unie zkrátka a dobře nemůže přežít. Navíc uprchlická krize, které EU v současné době čelí, není žádnou jednorázovou událostí, naopak, je jen předzvěstí toho, co Evropu v budoucích letech čeká. Je tedy jasné, že výstavba nějakých provizorních bariér mezi státy není žádným řešením.
Co by Evropané měli tedy dělat? Domnívám se, že by se měl stanovit minimální počet alespoň 300.000 uprchlíků, které bude Evropa každoročně přijímat. Tito lidé by byli bezpečně přepravováni z Blízkého východu do Evropy. To by mělo utvrdit všechny žadatele o azyl v tom, že riskování života při nelegálním pokusu o překročení hranic není tou nejjednodušší variantou.
To by přirozeně muselo jít ruku v ruce s poskytnutím dostatečné finanční pomoci hlavím „vysílajícím“ zemím a zřízením přijímacích center v Evropě. Dále by bylo třeba vytvořit schopnou pohraniční a pobřežní stráž EU, zavést společné standardy pro zpracování žádostí a integraci žadatelů o azyl a opětovné vyjednání pravidel třetích „Dublinských regulací“ za účelem spravedlivějšího sdílení azylového břemene napříč EU.
Dohoda s Tureckem je nedostačující
Narychlo „spíchnutá“ dohoda s Tureckem trpí zásadními nedostatky. Hlavní problém tkví v tom, že se ve skutečnosti nejedná o evropské řešení; dohoda s Tureckem byla vyjednána německou kancléřkou Merkelovou a Evropa jí pouze přijala. Druhý problém se týká financí – celková reakce je závažně podfinancována. Za třetí, dohoda proměnila Řecko v jakési zařízení pro zadržování uprchlíků, navíc se zcela neadekvátními kapacitami.
Dohoda s Tureckem byla tedy problematická již před pokusem o puč z minulého pátku, nyní ta problematičnost ovšem nabrala úplně nové rozměry. Z jedné strany se zdá, že vše funguje; balkánská trasa je z velké části zablokována a příliv uprchlíků do Řecka byl značně zredukován. O to více se ovšem navýšil počet migrantů, kteří se do Evropy snaží dostat po daleko nebezpečnějších středomořských cestách. Navíc základní bod celé dohody, tedy že žadatelé o azyl mohou být legálně vráceni do Turecka, nefunguje. Řecké soudy jeden za druhým vynášejí rozsudky o tom, že Turecko pro většinu syrských žadatelů o azyl není „bezpečnou třetí zemí“, což je názor, který pokusem o puč výrazně nabral na relevanci.
Konkrétní plán na řešení problému
Skutečné funkční alternativa stávajícímu přístupu Evropské unie by měla být postavena na sedmi pilířích.
Za prvé, jak již bylo řečeno, EU musí přijmout každý rok alespoň 300 tisíc uprchlíků. To by poté mohlo být následováno iniciativou ostatní zemí mimo EU. Pokud by těch příležitostí pro uprchlíky bylo dostatek, žadatelé o azyl by si dobře spočítali, že jejich šance na přidělení azylu a legální cesty do vysněné země jsou dost vysoké na to, aby si rozmysleli podnikat nebezpečnou středozemní cestu do Evropy.
Za druhé, EU musí získat zpět kontrolu nad svými hranicemi. Současná situace je skutečně tristní. Navíc to všechno sledují Evropané na svých televizních obrazovkách a diví se, jak je možné, že ona mocná Evropská unie nedokáže poskytnout základní péči lidem prchajícím před válkou. Řešení spočívá v poskytnutí Řecku a Itálii dostatku financí na péči o žadatele o azyl. Námořnictva obou zemí pak musí učinit svou prioritou mise zaměřené na vyhledávání a záchranu uprchlíků.
Třetí bod spočívá ve vyvinutí potřebných finančních nástrojů ze strany EU. Unie je již léta nucena financovat neustále rostoucí počet aktivit ze zmenšujících se zdrojů. V roce 2014 bylo rozhodnuto o maximálním možném rozpočtu do roku 2020 ve výši 1,23 % HDP členských států. To byl tragický omyl. Evropská unie s takovým rozpočtem jednoduše nemůže přežít.
Pro nové azylové schéma bude potřeba uvolnit alespoň dalších 30 miliard eur ročně. Peníze budou třeba v rámci EU k přerozdělení mezi různé agentury a přijímací zařízení, stejně tak se ovšem budou muset investovat i za hranicemi EU – k podpoře zemí, na jejichž území se uprchlíci nachází, a vytváření pracovních míst v Africe a na Blízkém východě. Jen samotné pohraniční a azylové agentury by potřebovaly investici v řádu alespoň 15 miliard eur.
To se může zdát jako vysoká částka, ale ve srovnání s možnými ztrátami v případě nečinnosti to není až tak hrozné. Bertelsmannova nadace odhadla, že rozpad Schengenu by každoročně stál EU něco mezi 47 a 140 miliardami eur.
Finanční investice do všech těchto nástrojů Evropské unie by mohly předejít některým z nejhorších důsledků uprchlické krize. Zejména je zde řeč o protipřistěhovaleckém sentimentu v členských státech, který zvyšuje podporu xenofobním poltickým stranám a vede ke zvyšování frustrace mezi těmi, kdo v Evropě hledají bezpečné útočiště.
Dříve či později bude nutné zavést novou evropskou daň
K tomu, aby byla Evropská unie takovou finanční zátěž schopná ustát, dříve či později bude potřeba zavést evropské daně. Mezitím by finanční potřeby EU mohly být pokryty alokací nevyužitého úvěru z již existujících finančních nástrojů EU. V součtu mají existující nástroje kapacitu přes 50 miliard euro.
Takový krok přirozeně narazí na nesouhlas spousty členských států. Jedinou cestou by tak tedy bylo vytváření „koalic ochotných“, které by obešly potřebu jednohlasnosti. Pouze takové iniciativy by mohly přispět k provádění hlubších reforem rozpočtové politiky EU.
Za čtvrté, krize využít k tomu, aby došlo k vybudování jednotných evropských mechanismů k ochraně společných hranic, rozhodování o udělování azylu a relokaci uprchlíků. V tomto ohledu je možné pozorovat určitý pokrok: Evropský parlament v červenci schválil zákon, který zřizuje Evropskou pohraniční a pobřežní stráž. Prozatím je ovšem princip solidarity narušen tím, že nejtěžší břemeno nese ta země, kde poprvé došlo ke vstupu na území EU, to je třeba změnit, náklady musí nést všichni společně.
Za páté, jakmile je uprchlíkům přiznán azyl, musí být uplatněn mechanismus pro jejich relokaci uvnitř Evropy podle předem jasně stanovených pravidel. Zde je možné vzít si příklad od Kanady, která za pouhé čtyři měsíce přijala 25.000 Syřanů a okamžitě je začala integrovat prostřednictvím spolupráce mezi veřejnými a soukromými institucemi.
Za šesté, Evropská unie musí poskytovat mnohem větší pomoc zemím, které přijímají uprchlíky, než tomu dělala doposud. Mělo by se jednat částečně o finanční podporu, aby země typu Jordánska mohly nově příchozím poskytovat adekvátní vzdělávání, výcvik a zdravotní péči. Další způsob pomoci by měl být ve formě obchodní preferencí, aby tyto země měly možnost uprchlíkům, ale i vlastnímu obyvatelstvu, poskytovat zaměstnání.
Poslední bod se týká rozvoje celého afrického kontinentu. Nedává příliš smysl vynakládat mezi lety 2015 až 2020 prostředky ve výši až 200 miliard eur na řešení krize na vlastním území v situaci, kdy její příčina leží někde úplně jinde. EU se musí zaměřit na opravdový rozvoj afrického kontinentu. Je třeba ustanovit volný obchod, masivně v tomto regionu investovat a pomoci bojovat s korupcí.
Pokud se bude Evropa řídit těmito principy, má velkou šanci, že dojde k uklidnění obav veřejnosti, snížení chaotického přílivu migrantů a zajištění toho, aby nově příchozí byli do evropských společností plně integrováni. Všichni, kdo si přejí, aby Evropská unie existovala i v budoucnosti, by tento plán měli podpořit.
Psali jsme:
autor: fib
