Havel chtěl vyhodit Klause. A začalo to: Šimon Pánek, Jan Hřebejk, mladý Dienstbier... Těm bude nevolno

1. 7. 2020 11:47

VZPOMÍNKY A PERLY Příběh Václava Klause z počátku devadesátých let patří k nejdůležitějším milníkům české porevoluční demokracie. Úspěch kandidáta vyneseného lidmi z venkova, navzdory bohorovným pražským elitářům, z nichž nejméně prozíravosti prokazuje Jiří Dienstbier junior. A také příběh vypočítavců, co se dokázali k nadějnému kandidátovi přifařit a dostat se tak do nejvyšších pater politiky – tak na přelomu let 1990 a 1991 vznikla ODS.

Havel chtěl vyhodit Klause. A začalo to: Šimon Pánek, Jan Hřebejk, mladý Dienstbier... Těm bude nevolno
Foto: Dostál František
Popisek: Václav Havel - výřez
reklama

Petr Pithart před několika dny v DVTV vyprávěl, jak v Občanském fóru Václav Klaus všem lezl na nervy. „Ani ne svými názory, ty jsme tehdá ještě nevěděli, ale svým chováním – přezíravým a arogantním,“ popisoval.

Anketa

Má Zeman pravdu, že heslo ,,Black Lives Matter" je rasistické?

98%
2%
hlasovalo: 32358 lidí

Je to právě třicet let, co „přezíravý a arogantní“ Klaus dokázal porazit Pitharta i všechny další a ovládnout Občanské fórum, a na jeho základech posléze založit ODS. Unikátní svědectví, jak se mu to podařilo, nabízí kniha Klaus & ti druzí, kterou již v devadesátých letech napsal Petr Havlík. Ten vše sledoval z bezprostřední blízkosti v týmu Václava Klause. Nejprve jako organizátor jeho kampaně, později na ministerstvu financí jako asistent, nakonec jako zaměstnanec hlavní kanceláře ODS.

Havlíkova kniha je pozoruhodným svědectvím o osobnosti druhého českého prezidenta a rovněž určitým vysvětlením, jak se mu podařilo porazit všechny hvězdy listopadu 1989.

Poprvé se s ním Havlík setkal v únoru roku 1990, když jako ministr financí přijel do Ostravy debatovat s horníky OKD a jednat s vedením podniku. Na pódiu s ním seděl mimo jiné Lubomír Zaorálek a také ministr energetiky Jaroslav Sůva, se kterým měl Klaus nějaké spory ve vládě.

„Klaus přijel asi o hodinu a půl dříve, a když viděl na plakátech své jméno vedle ministra Sůvy, začal se pobouřeně ptát: ‚Kdo to tady má na starosti?‘  Řekl jsem, že já a došlo k výměně názorů. Klaus si vedle Sůvy odmítl sednout.“ Nakonec chtěl celý mítink zrušit, načež mu Havlík jako organizátor rázně vysvětlil, že se nic rušit nebude. A právě touto rázností prý Klause zaujal.

Havlík poté popisuje řadu dalších situací, při kterých krotil rozmrzelost Václava Klause. O pár týdnů později se totiž rozhodlo, že na severní Moravě povede kandidátku Občanského fóra právě ministr financí. Lidé, kteří jej neměli rádi, si od toho údajně slibovali oslabení jeho pozice a následný politický konec „přezíravého a arogantního“ Klause. Jenže Klaus na severní Moravě získal nejvíce preferenčních hlasů z celé republiky a naopak se odrazil ke své hvězdné politické kariéře.

Havlík se chlubí, že Klausovi se líbil jeho plán kampaně, rozepsaný prakticky na minuty. Čekání totiž prý nesnášel. „Když jsme někdy v půli kampaně přijeli na mítink do Třince, dostali jsme se s Klausem do drobného, nicméně pro náš budoucí vztah charakteristického sporu. Do Třince jsme dojeli asi hodinu před začátkem mítinku a začalo být patrné, že Klaus není v dobrém rozpoložení. ‚Jak to, že mítink nezačal dřív?“ stěžoval si. Navíc v autě přestala fungovat klička od okna a Klausovi ujely nervy. Prý je všechno špatně a on chce domů. Zavedl jsem ho do sálu, objednal mu pivo a řekl: ‚Tak aby bylo jasno, pane inženýre (tohle oslovení nesnášel, rád se nechal titulovat pane ministře), vy jste sice hlavní postavou naší hry, ale nejste jejím režisérem. Takže tady budete sedět, dáte si jedno pivo a až vám řeknu, půjdete na plac.‘ Asi za dvacet minut se uklidnil a na mítinku předvedl svůj standardní výkon.“

Během patnácti dnů dokázal tehdy Klaus objet sto osm mítinků a setkat se asi s půl milionem občanů. V Opavě dokázal dvacet pět tisíc diváků zaujmout i v průtrži mračen, vrcholem byl padesátitisícový mítink v Ostravě.

Už tehdy ale prý Václav Klaus projevoval svou osobitost. „Když jsme v květnu absolvovali mítink v Olomouci, Klaus mne žádal, že už nikdy, ale opravdu nikdy nechce absolvovat mítink s tím divným chlápkem s naušnicí v uchu (myslel tím pozdějšího ministra kultury Pavla Dostála).“

Po volbách, když se sestavovala nová vláda, prý odpor proti Klausovi propukl zcela otevřeně. S podporou prezidenta Václava Havla měl být přesunut z vlády do funkce guvernéra národní banky.

„Na dalším sněmu Občanského fóra v červenci 1990 už se snažil Petr Kučera vystrnadit Klause z politiky OF zcela nezakrytě. Znovu vystoupil s otřepanými frázemi Klausových oponentů o tom, že je to sólohráč, který odmítá jakoukoliv spolupráci a úmyslně činí členům federální vlády potíže a schválnosti. Tak jsem se do něj pustil s tím, že na severní Moravě je Klausovo působení ve vládě vnímáno přesně naopak, tedy velmi pozitivně – a že nenávist k ministru financí není ničím jiným než projevem politické krátkozrakosti vedení OF. Kučera z reakcí v sále pochopil, že jeho názor se ocitá ve výrazné menšině, a stáhl se zpět,“ líčil Petr Havlík.

Havlovi životopisci vzpomínají, že v té době si Havel Klause pozval, aby mu oznámil, že už nebude ministrem. Pod tíhou jeho argumentů však nakonec ustoupil, Klaus ve vládě zůstal a Havel jej od té doby neměl rád.

Václav Klaus si ze schůzky na Hradě odnesl, že na pražské vedení OF spoléhat nemůže a zaměřil se na budování popularity mimo Prahu. Havlík popisuje, jak se svou nevyčerpatelnou energií objížděl republiku a vysvětloval lidem svou představu hospodářské reformy, kterou jako ministr financí chystal.

Zvláště se prý zaměřoval na Slovensko, kde bylo pochopení pro hospodářské reformy menší. Když jednou zvládl za jediný víkendový den mítinky v Žilině, Trenčíně a Bratislavě, oslovil jej prý tehdejší poradce Václava Havla Milan Kňažko, žoviálně rozvalený v křesle: „Václave, tebe to ještě baví?“ Klaus vypěnil a vychrlil na něj: „Jestli máš, Milane, pocit, že revoluce skončila, tak já si myslím, že u vás ještě ani nezačala. Když se tady budete takhle válet, brzy se dočkáte toho, že vás ve vládách a parlamentech vystřídají komunisté nejrůznějšího druhu.“

Klaus se rozhodně „neválel“ a získával si sympatie po celé republice. V říjnu se konal sněm Občanského fóra, který měl zvolit jeho předsedu, který by nahradil dosavadní provizorní kolektivní vedení. Havlík zastupoval Klause na posledním jednání vedení, kde se rozhodlo navrhnout na předsedu Petra Pitharta (ten to nakonec odmítl) a jako náhradníka filozofa Martina Palouše.

Havlík je upozornil na popularitu Václava Klause, po čemž následovaly posměšné reakce, že Klaus je solitér a nemá šanci.

Popularita Václava Klause na podzim 1990:

Nechali vystoupit mladého Dienstbiera. A pak vypukla panika

Na sněm v Hostivaři prý Klaus přicházel ještě nerozhodnutý, zda bude kandidovat. V sále se na něj začali s výzvami, aby kandidoval, obracet delegáti zejména z Moravy, mezi jinými Miroslav Macek. Klaus se nakonec rozhodl, že kandidovat bude.

„Mezitím probíhala diskuse k volbě… Nakonec učinili kardinální chybu. Nechali vystoupit mladého Dienstbiera s velice hrubým projevem vůči Klausovi. Dienstbier prohlásil, že Klaus je člověk bez jakékoliv morálky atd. Jeho projev byl v přímém kontrastu s naší nekonfrontační linií – na Martina Palouše nikdo podobně neútočil. Dienstbierovo vystoupení přimělo asi dvacet procent váhajících delegátů, aby se přidali na Klausovu stranu,“ vzpomínal Havlík.

Klaus nakonec získal téměř tři čtvrtiny hlasů. „Nastala panika. Všichni pochopili, že OF se s Klausem zásadně změní,“ skončil vyprávění o historickém kongresu.

Podpora pro Klause.  Podepsáni Mejstřík, Pánek, Hřebejk...

Postupně se Klausovi soupeři začali probouzet a začala opravdová „válka o OF“. Havlík si vzpomněl, že jedním z důležitých momentů, které Klausovi pomohly, bylo prohlášení studentů z roku 1989 sepsané k prvnímu výročí Listopadu. Jména, která tehdy Klausovi pomohla, jsou po třiceti letech mimořádně pikantní: Martin Mejstřík, Šimon Pánek, Igor Chaun, Jan Hřebejk. Havlík k tomu dodává, že Klaus studenty nijak nemanipuloval, podpořili jej sami od sebe a jejich stanovisko mělo velké autentické kouzlo.

Igor Chaun: Léčba Klausem

Postupně se hnutí z listopadové revoluce začalo dělit na „klausovce“ a „dienstbierovce“, z čehož se rodily základy ODS a Občanského hnutí. Klausova strana měla podporu lidí v regionech, ale neměla skoro žádné ministry a lidi ve vlivných funkcích. A při pokusu tuto nerovnováhu napravit, se odehrávaly leckdy bláznivé záležitosti, které pak fatálně poznamenaly celou českou politiku.

„V lednu 1991 náhoda do nejvyšších politických pater ODS katapultovala člověka, s nímž si strana později užila své. Předseda české vlády Pithart si tehdy usmyslel, že složení vlády by přece jen mohlo být aspoň kosmeticky vůči ODS spravedlivější. Vhodný okamžik nastal ve chvíli, kdy lustrační příhoda zbavila Bedřicha Moldana křesla ministra životního prostředí. Pithart pak zavolal Václavu Klausovi, aby na Moldanovo místo navrhl někoho z ODS. Okamžitě jsme se sešli. Vzpomněl jsem si, že před časem se na mítinku v Liberci objevil i poslanec ČNR Petr Čermák, jehož vystoupení mělo značný ohlas. Klausovi Čermák zaimponoval svým neobyčejným chlapáctvím a razancí. Někdo mi tehdy řekl, že Čermák byl před listopadem 1989 krajským hygienikem, a z toho jsme usoudili, že by mohl mít vztah k životnímu prostředí,“ popisoval Havlík.

Klaus řekl, ať Čermáka seženou, a Havlík zatelefonoval: „Okamžitě přijeď do Prahy, budeš ministrem.“ Čermák se v Praze objevil během několika hodin, a tím začala jeho kariéra nejslavnějšího politického korupčníka devadesátých let.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jakub Vosáhlo
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Přijde revoluce? Hana Lipovská o ekonomice, dluzích a tisku peněz ve velkém. Je to zlé

9:25 Přijde revoluce? Hana Lipovská o ekonomice, dluzích a tisku peněz ve velkém. Je to zlé

Hana Lipovská, ekonomka a členka Rady ČT, má za to, že naším problémem není koronavirus, ale to, že …