Jan Vrobel je jedním z mnoha Čechů, kteří se rozhodli pomoci uprchlíkům. Jako dobrovolník pracoval na maďarsko-srbských i srbsko-chorvatských hranicích a viděl spoustu lidského utrpení. Příběhy jednotlivých lidí však nezná. „Když někomu pomáháte v šest hodin ráno do trakaře, tak se na jeho příběh neptáte,“ konstatuje Vrobel.

Svoji zkušenost však hodnotí jako zcela nepřenosnou a utrpení lidí cestujících Evropou jako nepopsatelné. Lidé, kteří válku nezažili, si podle něj nemohou představit, čím uprchlíci procházejí a právě proto je zbytečné jim to vysvětlovat. „Všichni, kdo jsme se vrátili, se vracíme vnitřně úplně změnění s přeházeným žebříčkem hodnot. Po návratu nechápeme, na co se nás lidé ptají, protože nám přijde, že všichni do jednoho mají pitomé otázky,“ tvrdí Vrobel.

„Naprosto nejhorší případ pro mě byl, když jsem viděl asi devadesátiletou paní padat, podlamovala se jí kolena a nebyla schopna se držet na nohou. Museli jsme nakonec vystlat trakař dekami. Asi v šest ráno ji vezl její syn další dva kilometry. Je vůbec neuvěřitelné, že se dostala tak daleko a že to přežila. Měl jsem regulérní strach, že mi umře každou chvíli pod rukama,“ popisuje Vrobel svoje zážitky z hranic.