Když jsme 11. září 2001 v přímém přenosu sledovali, jak se v New Yorku zřítily tři mrakodrapy, bylo to příliš děsivé, než aby někoho napadlo, že se může jednat o „inside job“. O tom, co se stalo, dlouho panoval konsenzus, tedy společně sdílená víra, že tento čin má na svědomí 19 teroristů islámské al-Kájidy, vedené Usámou bin Ládinem. Až s odstupem se v Americe začalo pochybovat o pravdivosti vládního příběhu. Na 3000 architektů, inženýrů a stavbařů vyloučilo, že by šlo letadlem zbourat mrakodrap, a v případě třetího mrakodrapu WTC7 vyloučili spontánní zřícení a shodli se, se jednalo o řízenou demolici. 

O připouštění důkazů, že vládní vyšetřovací komise odvedla mizernou práci, respektive zmanipulovala vyšetřování na politickou objednávku, se dodnes vede právnická bitva. Například kdo smí předkládat nepohodlné důkazy soudu, anebo zda vládní zpráva musí být přesná či pravdivá. Pravda nakonec vyjde na světlo, ale pokud je příliš špinavá, nebývá po ní poptávka. Podobně jako u bank platí „too big to fail“, příliš velká na to aby padla, platí o operacích pod falešnou vlajkou, že když je spiknutí příliš obludné, normální člověk ho neprokoukne. Je-li konsenzus v rozporu s pravdou, většina upřednostní konsenzus.