Už jsme si zvykli, že v naší zemi orgány, jimž do toho nic není, usměrňují oblasti života autoritativními příkazy, zákazy, regulemi a souborem varování před – nedejbůh – neuposlechnutím těch reglementací. Už víme, jak se Bezpečnostní informační služba plete do školních osnov a určuje, co v nich má a nemá být, a to, co v nich laskavě ponechává, podrobí jediné možné interpretaci. Ministerstvo školství poté sklapne patky a jme se dle toho předělávat rámcové vzdělávací programy.
Foto:
Hans Štembera
Popisek: České školství nad propastí? Panelová diskuze na Pedagogické fakultě UK
Půjde-li to například ve výuce dějepisu tímto tempem, dozví se brzy naši školáci jen jediné: dějiny, o nichž se bude hovořit, začaly v roce 1948 komunistickým převratem, který se dopustil tolika a tolika zvěrstev, politických vražd, kriminálů a potlačování svobod obyvatelstva. Přirozeně se opomine skutečnost, že ti zlí komunisté vyhráli svobodné volby v roce 1946 a i poúnorový vývoj měl ve většině národa pozitivní rezonanci, a to dlouhou dobu. To neznamená, že ten vývoj šel správnou cestou, jen ji za správnou považovala velká část lidí. Až do srpna 1968, kdy k nám vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Tehdy vzal sen o socialismu jako spravedlivém režimu většinově navždy zasvé. Toto zklamání pak bylo průběžně prohlubováno během normalizace a vyústilo v listopad 1989.
Ten však byl dnešní povolenou optikou spontánní lidovou revolucí v čele s Václavem Havlem. O tom, že byl výsledkem geopolitických okolností, vítězství USA ve studené válce se Sovětským svazem, de facto dalším dělením Evropy a sfér vlivu (to předchozí proběhlo po 2. světové válce), se nějak do hloubky šířit netřeba. Hlavní byl přece Havel a disidenti.
Po tom roce 1989 jsme se konečně přimkli k milovanému Západu a odvrhli v celé šíři nenáviděný Východ, zejména Rusko. Oprášili jsme Mlynářovu knihu Mráz přichází z Kremlu, začali jsme vést líté boje s kamennými připomínkami čehokoli ruského (Koněv, rudoarmějci, neznámí vojínové). Trochu přitom zapomínáme, že Smlouva o přátelských vztazích a spolupráci mezi Českem a Ruskem z roku 1996 obsahovala i článek 21, v němž se praví: „Každá Smluvní strana bude na svém území zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky druhé Smluvní strany, jejich udržování a přístup k nim.“ Smlouva nesla podpis téhož Václava Havla. Ale nebuďme hnidopichy, třeba měl v zádech při podpisu ruský bajonet.
Tak takhle nějak vulgárně může vbrzku vypadat okousaný dějepis pro základní a střední školy. Třeba se časem i dočkáme objevu, že Prahu od nacistů osvobodil generál Patton…
V těchto dnech pronikla informace, že vysoké školy žádají od Ministerstva školství metodické pokyny, jak mají naložit s ruskými studenty, kteří nastoupili ke studiu před vypuknutím konfliktu na Ukrajinu. Dokonce se i vedou úvahy o tom, jaké obory v žádném případě nesmí studovat (třeba IT), protože by tím pomáhali Ruské federaci v bojích na Donbase. Troufám si tvrdit, že je to ze strany těch škol neuvěřitelná nehoráznost.
Předně: s těmi studenty (z Ruska, ale i z Ukrajiny, Kazachstánu a dalších postsovětských zemí) byly uzavřeny standardní smlouvy o studiu, studenti dostali dočasná víza vztahující se k době studia a platili smluvní poplatky a školné jako kterýkoli jiný zahraniční student. Vyjmout z těchto obecných pravidel jednu skupinu jen podle národnosti, je ryzí diskriminace. Likviduje to jedno z hlavních jistot demokratického řádu, totiž rovnost před zákonem, a dělá nám to ostudu. Rektoři oněch škol se chovají jako slouhové, kteří čekají na pokyny, jak se kdysi říkalo, „od soudruhů z kraje“. Bez nich si ani neškrtli. Tak je třeba se ptát: nač naši studenti v listopadu 1989 mávali transparenty s nápisy volajícími o návrat akademických svobod, nezávislosti a autonomie akademického prostředí? Zde se jim dostává lekce, že žádné svobody nejsou, dokud o tom vrchnost nerozhodne. Smutné konce!
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Jak by to jako vypadalo v praxi, protože to omezování tu je, i když ti, co se ho dopouští tvrdí opak. Problém taky je, že vás třeba nechají nechají říci svůj názor, ale vzápětí vás za něj nálepkují. Třeba tato vláda. Na takové případy by se postihy také vztahovaly? A jaká? A jak chcete postihnout om...
Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:
O tuto odpověď jste již vyjádřil(a) zájem. Děkujeme.
Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.