Z oběti však během let olomoucká justice udělala obžalovaného. Případ, který dvakrát skončil odsouzením pachatelů únosu, nabral nečekané obrátky. „Klíčové důkazy byly přehlíženy, já jako poškozený jsem neměl právo se k věci vyjádřit. Moje tvrzení byla zbytečná a nadbytečná, protože dokazování podle olomouckého senátu doktora Šlapáka není bezbřehé a nechtěli slyšet moje argumenty. Rozsudky nižších soudů byly zpochybněny a provedené důkazy nezákonným způsobem vysvětleny jinak. V potaz vzal nadřízený soud pouze argumenty a vysvětlení obžalovaných Novotných bez toho, aby si Vrchní olomoucký soud tyto věci ověřil novým provedením důkazů,“ vzpomíná Pavel Buráň, který označuje tento postup za zcela nezákonný.

„Když chce nadřízený vrchní soud hodnotit důkazy jinak než podřízený nalézací zlínský soud, který ty důkazy provede, prozkoumá a obžalované dvakrát odsoudí, musí ten nadřízený soud ty důkazy buď přijmout, nebo pokud má opačný názor, tak má ty důkazy provést sám a rozhodnout. To se ovšem olomouckému soudu nehodilo, neboť by to nešlo ustát a nebylo by možné Novotné zprostit viny. Tak olomoucký vrchní soud tyto důkazy vyhodnotil jinak a nařídil nižšímu soudu zprostit Novotné viny, což zlínský soud nakonec udělal, ovšem s poznámkou, že to není jeho názor a že s tím nesouhlasí,“ rekapituloval procesní postup Pavel Buráň.

„Přijde vám to jak u hloupého na dvorku? Že ano? Ale přesně tak to bylo! Takhle se v naší justici soudí. Já se najednou ocitl v pozici žalovaného, kdy musím čelit požadavku na vyplacení 370 milionů korun bez toho, aby mně bylo umožněno se vůbec proti takovému verdiktu bránit,“ popisuje Buráň.

Jeho boj za spravedlnost tak odhaluje mnohem hlubší problémy českého justičního systému. „Justice je nemocná. Systém je špatný, přímo vybízí špičky justice, což nejsou samozřejmě jen soudci, ale i advokáti, státní zástupci a policisté, kteří často vyšetřují na zakázku a důkazy vyrábějí – například svědeckou výpovědí závadových osob, které svá tvrzení vymění za menší trest nebo nějakou protislužbu.