Pane doktore, tak se to skutečně stalo. Trump a Putin se sešli, ruský prezident byl vřele uvítán i se svou delegací. České osobnosti typu Miroslavy Němcové začaly hned křičet. S jakými pocity jste jednání sledoval vy?

Předpokládal jsem, že uvidím a možná i uslyším, jak se k sobě chovají a o čem spolu mluví dva ze tří nejvýznamnějších reprezentantů světových velmocí. Nečekal jsem na komentáře nebo výkřiky českých neosobností, o kterých jsem věděl, že se nebudou umět chovat na úrovni svých reprezentačních funkcí nebo alespoň z pohledu svého věku a životních zkušeností.

Dva významní světoví politici jsou konfrontováni s názory české herečky, která o obsahu jednání není informována lépe než neinformovaný zpravodaj ČT ve Washingtonu. To, že na české straně nešlo o názory, ale o vulgární nadávky, je téměř nedůležité. I kdyby měla nějaká typická česká umjelkyně nebo český politolugující politolog (vypůjčeno od Pilgrima Billa) stokrát méně pravdy než nic, nikdo by nezabránil, aby pánové světa dostali napráskáno. Čím menší jepice na divadelní scéně, kde se hraje Čapkovské Ze života hmyzu, tím mocnější hlas a tím větší škopek pomejí, které je jim třeba chrstnout na hlavu. Čím větší „bezvýznama“, tím špinavější stoka z Prahy a Brna, Čech a Moravy.

Zklamali mne v prezentaci svých názorů a v demonstraci politických postojů mnozí čeští politici, kteří jako kdyby chtěli dokázat, že je pravdivé prastaré české přísloví, že prázdný sud nejvíce duní. Všichni chápeme, že demonstrativní a okázalé setkání amerického a ruského prezidenta je, řečeno slovy Františka Halase, za tohoto kostižerného stavu světa vrcholným číslem diplomatického baletu, a proto je třeba se zabývat tím, co se dalo potvrdit nade vší pochybnost. Dva státnici se setkali, mluvili spolu asi tři hodiny, chvilku jeli v uzavřeném opancéřovaném mobilu, nikdo po nich nestřílel a k žádné politicko-vojenské provokaci, kterou předem ohlašovala ruská GRU, nedošlo. Tisková konference byla krátká, bez otázek a odpovědí, a i to bylo znakem dané kultury vyjednávání.

Obě naše trochu hysterické dámy by si měly uvědomit, že jednání dvou stran je někdy snadné, někdy obtížné, ale pokud se obě strany chtějí skutečně dohodnout, nemůže být jen jedna strana vítězem. A pokud všichni rádi opakují mantru, že hranice nelze měnit silou, zajímalo by mne dozvědět se, které hranice se v posledních dvou evropských tisíciletích měnily za přátelských objetí a popíjení šampaňského. O tom snad mohou snít hosté předsedkyně Evropské komise, ale jistě si to nemyslí ani ona sama.