Pane doktore, tak se to skutečně stalo. Trump a Putin se sešli, ruský prezident byl vřele uvítán i se svou delegací. České osobnosti typu Miroslavy Němcové začaly hned křičet. S jakými pocity jste jednání sledoval vy?

Předpokládal jsem, že uvidím a možná i uslyším, jak se k sobě chovají a o čem spolu mluví dva ze tří nejvýznamnějších reprezentantů světových velmocí. Nečekal jsem na komentáře nebo výkřiky českých neosobností, o kterých jsem věděl, že se nebudou umět chovat na úrovni svých reprezentačních funkcí nebo alespoň z pohledu svého věku a životních zkušeností.

Dva významní světoví politici jsou konfrontováni s názory české herečky, která o obsahu jednání není informována lépe než neinformovaný zpravodaj ČT ve Washingtonu. To, že na české straně nešlo o názory, ale o vulgární nadávky, je téměř nedůležité. I kdyby měla nějaká typická česká umjelkyně nebo český politolugující politolog (vypůjčeno od Pilgrima Billa) stokrát méně pravdy než nic, nikdo by nezabránil, aby pánové světa dostali napráskáno. Čím menší jepice na divadelní scéně, kde se hraje Čapkovské Ze života hmyzu, tím mocnější hlas a tím větší škopek pomejí, které je jim třeba chrstnout na hlavu. Čím větší „bezvýznama“, tím špinavější stoka z Prahy a Brna, Čech a Moravy.

Zklamali mne v prezentaci svých názorů a v demonstraci politických postojů mnozí čeští politici, kteří jako kdyby chtěli dokázat, že je pravdivé prastaré české přísloví, že prázdný sud nejvíce duní. Všichni chápeme, že demonstrativní a okázalé setkání amerického a ruského prezidenta je, řečeno slovy Františka Halase, za tohoto kostižerného stavu světa vrcholným číslem diplomatického baletu, a proto je třeba se zabývat tím, co se dalo potvrdit nade vší pochybnost. Dva státnici se setkali, mluvili spolu asi tři hodiny, chvilku jeli v uzavřeném opancéřovaném mobilu, nikdo po nich nestřílel a k žádné politicko-vojenské provokaci, kterou předem ohlašovala ruská GRU, nedošlo. Tisková konference byla krátká, bez otázek a odpovědí, a i to bylo znakem dané kultury vyjednávání.

Obě naše trochu hysterické dámy by si měly uvědomit, že jednání dvou stran je někdy snadné, někdy obtížné, ale pokud se obě strany chtějí skutečně dohodnout, nemůže být jen jedna strana vítězem. A pokud všichni rádi opakují mantru, že hranice nelze měnit silou, zajímalo by mne dozvědět se, které hranice se v posledních dvou evropských tisíciletích měnily za přátelských objetí a popíjení šampaňského. O tom snad mohou snít hosté předsedkyně Evropské komise, ale jistě si to nemyslí ani ona sama.

Co se dohodlo, naznačil Trumpův zmocněnec Steve Witkoff: Odevzdání Donbasu a poskytnutí takových garancí Ukrajině, jako by byla členem NATO. Členem NATO ovšem nebude. A bude se pracovat rovnou na mírové smlouvě, ne na příměří. Je to rozumné?

Obávám se, že zastavení palby a dojednání příměří jsou dva nezbytné kroky k zahájení jednání o uzavření jakékoliv smlouvy na evropském nebo světovém válčišti. To je jen nadějně zvolený algoritmus, ale ani ten ještě neznamená, že taková smlouva může být uzavřena nikoliv snad rychle, ale v dohlédnutelném časovém horizontu. Dokonce se domnívám, že vrhnout se do rychlého řešení těch nevyšších cílů jedné nebo druhé strany v sobě obsahuje nebezpečí ze vzájemné podezíravosti a předpokládaného nedodržování takových smluv. Nevím, zda to bylo po velkém úklidu evropskou třicetiletou válkou, ale možná odedávna víme, že když diplomat řekne ano, znamená to snad. Řekne-li snad, pak je to jistojistě ne! Dokonce s vykřičníkem.

Evropané se ošívají a nastoupí na Trumpa, aby pro Ukrajinu vyjednali něco více. Chápete to tak, že by evropští lídři raději válčili dále? Mluví o tom, že Putin jednou stejně přijde i k nám.

Já za těmito slovy poznávám sentiment britské diplomacie z let po Krymské válce, kterou sice vyhrála armáda, ale prohráli ji diplomaté u jednacích stolů v Paříži a v Berlíně. Ten nápad, že Putin jednou přijde do Evropy, je zajímavý. A nebezpečný. Možná by mohl někdo z Východu jednou přijít, prozatím třeba jen s ukrajinským v bojích zoceleným generálem. Těch je na Ukrajině hned několik, a nemusel by to být jenom na Downing Street 10 stále ještě oblíbený vojevůdce Zalužnyj.

A protože jde také o velkou hromadu peněz, která v EU není zas tak veliká, možná že Evropané přijdou za Putinem a budou žádat o přijetí do nějakého finančníky ovládaného sdružení. Dnes to vypadá jako fantazie, ale to si euro-ukrajinští politici mysleli ještě nedávno také. Kolik z nich skončilo nedobře, a to nemluvím o těch, kteří byli souzeni a odsouzeni, a dnes ani nevíme, ve které evropské nepaměti skončili.

Nejsem si jistý, pohyb pana exministra Blažka a jeho nástupkyně a kolegyně připomíná pohyb provazolezce na trochu zpuchřelém laně, a ještě jim někdo třese stožáry, na kterých je upevněno. Na paní Decroix je už dnes vidět, že pochopila, do jaké bažiny zapadla a že bude mít dost starostí sama se sebou, jak z této šlamastiky vybřednout. Přesto si myslím, že má velkou naději si s tím poradit, a to takzvané okřiknutí bych nepřeceňoval. A nejde jen o peníze nebo dokonce, chraň bůh, o kriminál. Na to je v celé věci angažováno příliš mnoho potenciálních viníků, a tak je nejvyšší čas, jak se u nás obvykle činí, hledat někoho nevinného, kdo by mohl být exemplárně potrestán.

A pokud jde o výsledek voleb, pak doporučuji zhlédnout záznam jednání soudu v americkém Ohiu, myslím, že to bylo dokonce před velkou porotou. Tam jeden ze svědků nebo obžalovaných vysvětlil, velmi jednoduše, jak se to dělá. Pokud nám v této záležitosti někdo lhal, nevadí. Ono by to takovým způsobem, který se u soudu návodně projednává, šlo při dobré vůli i u nás. Konečně, kdo si dá práci věřit předvolební masáži nejrůznějších agentur a agentů, snad si domyslí, že už je rozhodnuto. A kdyby náhodou nebylo, pak se může rozhodnout hned po volbách. Třeba rychle, rázně a po vojensku.

Fotogalerie: - Bitcoiny, Decroix a otazníky

Dovolte, abych řekl s českým básníkem – já neznám slov, jež řekl bych a plakal. Trochu českého básníka urážím, ale nevím, kdo by to dokázal říct nebo napsat lépe. Babiš už nestačí, tak se hodí psi. Stále ale ještě doufám, že je to tím horkem, a že se do voleb volení i voli-či vzpamatují.

Je to takové humorné téma, ale vzedmul se odpor proti tomu, že Česká televize dává prostor ve vysílání tzv. drag queens, čili mužům převlékajícím se za ženy. Chápete tento odpor?

Viděl jsem jednu fotografii, snad převzatou z ČT, ale příliš všenápravného (řečeno s Komenským) v tom nebylo. Dokonce i ten název se mi zdá, při úzkoprsosti našich zákonodárců, nebezpečnější než propagace symbolu komunistického hnutí. Třeba srpu a kladiva (mimochodem, snad stále ještě na státní vlajce a státním znaku Rakouské republiky), pěticípé žluté hvězdy na rudém pozadí (barevná symbolika vyjadřuje štěstí a blahobyt).

Ale třeba je to nějaký nový dramaturgický počin ČT. Dříve to v TV předváděl jen dnes už nebohý mim Čejka. Měl úspěch se svými převlékacími čísly doma i v zahraničí, tak to třeba někdo zkouší podobně. Některým divákům a posluchačům to snad vadí, ale stádo TV jistě neopustí a platit se bude dále.

Psali jsme:

„Velkopansky zapomněl.“ Zbořil to Lobkowiczovi spočítal

Zbořil ke Klempířovi: Zapomíná se jen u těch, kdo si to odpracovali

Hodnoty naší doby. Zbořil pomstil Jiřího Krampola

„Jak jednoduché je udělat státní převrat.“ Zbořil k šmírování opozice