Pro ty, kteří by náhodou nevěděli, tak dnes jste desítky let soukromý podnikatel. Nicméně vaše úloha nebyla nevýznamná před 36 lety, na podzim roku 1989. Je potřeba říct, že vy jste v té době byl předsedou Městské vysokoškolské rady SSM, tedy Socialistického svazu mládeže. Byl jste také hlavním organizátorem studentského setkání na Albertově, odkud se šlo na Národní třídu. Když v posledních letech nebo posledních 36 letech vidíte, co se kolem této události odehrává, co se říká v médiích, a to, co vy jste tehdy reálně dělal a jak to ve vašich očích probíhalo a jak to vzniklo, jaké z toho máte pocity?

Je to zajímavé, ty pocity se vyvíjejí. K tomu začátku, když si otevřete středoškolskou učebnici, tak zjistíte, že skupina studentů, kteří si říkali Stuha, zorganizovali 17. listopad. Já mám jinou zkušenost. Jak říkají historici, největším nepřítelem jsou pamětníci. A já jsem bohužel v tomto případě pamětník a zároveň ten člověk, který se na tom nějakým způsobem podílel.

Jednoho dne mě vyzval místopředseda městské vysokoškolské rady Martin Mejstřík, že bychom měli uspořádat nějakou akci, protože se chystalo 50. výročí události roku 1939. Bez zaváhání jsem mu řekl, že ano, protože kdo jiný než studentská organizace v Praze, která sdružovala tenkrát skoro 40 tisíc studentů – v té době byl ve svazu mládeže skoro každý. Na vysoké škole bylo 90 % studentů organizovaných v SSM. Tak jsem si říkal, že je skoro naší povinností zorganizovat něco, co by tuto událost připomenulo. V té době docela sílily různé neofašistické tendence. Vznikaly skupiny, které se začaly hlásit – a na to já jsem velice alergický – k nacistickým a dalším organizacím. Nebylo to nějak moc zveřejňované, ale bylo to tak. Říkal jsem si, je třeba lidem připomenout, co se před 50 lety stalo. Připomenout, že 1200 studentů bylo odvlečeno do koncentračních táborů a několik funkcionářů bylo popraveno. A řekli jsme, že ano.

Začali jsme tu akci připravovat a zjistili jsme, že ve stejné době tzv. neorganizovaní studenti nebo nezávislí studenti – oni to byly děti disidentů a lidí, kteří ten režim moc rádi neměli, takže úplně nezávislí nebyli – připravovali nějakou podobnou akci. A můj spolupracovník Honza Daňhel říkal, to není dobrý, všichni jsme studenti, pojď se s nimi domluvit, uspořádáme akci jednu. Takže jsme vyzvali právě tyto organizátory, Marka Bendu, Jiřího Dienstbiera a další, sešli jsme se s nimi a navrhli jsme jim, že uděláme akci společně. Provedli hlasování a rozdílem jednoho hlasu odsouhlasili, že s těmi svazáky do akce půjdou. Slibovali si tím povolení akce. Co by se stalo, kdyby řekli, že ne? To by bylo pro historii zajímavé. 

Nicméně jsme se nakonec domluvili a akci jsme uspořádali společně. Podmínkou bylo, že to nesmí jít na Václavák, to jsme věděli, že nám nedovolí. Tak jsme se rozhodli, že akci připravíme tak, aby to byla pietní akce, která skončí na Vyšehradě. A všichni jsme to dodrželi a akce dopadla velice dobře, protože tenkrát jsme zorganizovali akci, na kterou přišlo 15 tisíc lidí, to není vůbec špatné. Já jsem dostal za úkol od městské vysokoškolské rady vyřídit povolení. Ono se pak ukázalo, že je to v podstatě ohlášení akce. 11. listopadu jsme dostali souhlasné vyjádření a akce byla povolena. Připravili jsme ji a když se začali shromažďovat na Albertově lidé, tak jsem pochopil, že akce asi přesáhne naše plánované záměry. Co se událo potom, to už je asi trošku jiný příběh.

K vaší otázce, u nás je taková zvláštní tradice, že oslavujeme průšvihy. Vezměte si, že 17. listopad na Národní třídě se sice slaví jako počátek revolučních změn, ale akce sama o sobě byla o tom, že tam studenti dostali obušky přes hlavu. Opletal za války byla tichá vzpoura. To tenkrát lidé vyjádřili bez jediného slova svůj postoj k událostem, k okupaci, bylo to trošku něco jiného. Nicméně vytvořila se akce. A tu si někdo vždycky nějakým způsobem, nechci říct přisvojí, ale použije ji ke svých cílům. Já bych na Národní třídě moc neslavil. Já bych spíš připomněl ty pozitivní věci než ty negativní, ale takhle to je.

Fotogalerie: - Pohřeb kardinála Duky

Ty výklady jsou možná směrovány tím směrem, že sice se tam odehrálo to, co popisujete, ale vedlo to k pádu režimu. Já bych se vrátil na ten Albertov, protože tam je velice zajímavý ten váš podíl, tzn. oficiální organizátoři a ti nezávislí studenti, kteří i potom v pozdějších letech i na vás ukazovali, to byli ti svazáci. Ale ono to přece bylo tak, nebyli i ti z některých nezávislých taky svazáci?

Až na výjimky skoro všichni.

Ti lidé, kteří se dneska se k tomu vyjadřují často, jsou zváni, Pavel Žáček, Monika Pajerová, tak to byli taky lidé, kteří patřili k tomu SSM, ne?

Ano. Martin Mejstřík byl místopředseda městské vysokoškolské rady, Pavel Žáček alias Pažout byl funkcionář na žurnalistice, Monika Pajerová pracovala na studentském a tiskovém informačním středisku, které jsme zřizovali my jako SSM. Ono je to tak, že to byli nebo jsou aktivní lidé a chtěli se nějakým způsobem zapojit. Dneska bychom řekli do politické práce. Jenže tenkrát zapojit se do politické práce znamenalo vstoupit do strany nebo jít k lidovcům nebo jít k té třetí straně – to byli socialisté – nebo dělat aktivity vedle toho. Nejsnazší cesta byla prostřednictvím oficiálních struktur. Takže většina těch lidí, kteří byli potom pozdějšími studentskými vůdci, byla ve svazu mládeže a byli aktivními funkcionáři. Šimon Pánek a další.

Proto se na to ptám, jak si sám vysvětlujete, kde se vzalo, že byli dobří svazáci a špatní svazáci? Ti dobří, kterým se dodnes mnozí klaní a ti špatní, včetně vás, na které už tehdy se tam pískalo?

Na mě se tam pískalo, protože já jsem paradoxně ve svých 26 letech, půl roku ve funkci, stál na stupínku a představoval jsem tam jediného zástupce toho minulého. Ti ostatní už směřovali dopředu. A když jsme připravovali tu akci, tak ono z toho nevyplynulo, že z toho bude v podstatě protirežimní demonstrace. Oni o tom už samozřejmě takto uvažovali, protože to byl záměr, proto to taky tak připravili. Proto byla reklama i na těch, jak se jim tehdy říkalo na štvavých vysílačkách. Na Hlasu Ameriky, na Svobodné Evropě. Už se zvalo, a to za tím účelem, že určitá část společenského spektra to chtěla využít jako vyjádření svého názoru. Což je v podstatě legitimní, na tom není nic špatného. Koukáme se na to jako na historickou událost, ale kdybychom se na to koukli jako na otázku obyčejného politického boje nebo politické soutěže, tak tam už začala. Vy se musíte proti tomu minulému vymezit. Já jsem vlastně do této šlamastiky spadnul a ani jsem si neuvědomil, že já tam budu jediný, protože všichni tři další vystupující už byli z druhé strany společenského spektra. Mluvili o svobodě a mluvili já nevím o čem. Kdežto Martin Mejstřík napsal projev, který byl velice progresivní, ale na tu tehdejší událost už byl vlastně nedostatečný. On byl málo bojovný, vůbec se nevymezoval. V mém projevu zaznělo, že spousta věcí se dělá špatně a dav zaburácel, to byla samozřejmě pravda. Ale já jsem měl říct „dost a budeme to dělat všechno jinak,“ i když by mi tenkrát stejně nikdo nevěřil. Ale dá se říct, že jsme na to v podstatě nebyli připraveni.

Než se dostaneme k dalším věcem, jeden takový detail, který může být zajímavý. Když jste zmiňoval ty další řečníky, kteří viděli dál a mluvili o svobodě, demokracii a lidských právech a vy jste to organizoval, tak předpokládám, že tam bylo nějaké zázemí, nějaké mikrofony, ozvučení, které ti řečníci – ti správní, v uvozovkách – využili. A to se vzalo kde?

To jsme zorganizovali my. My jsme zařídili zábor toho prostranství, oficiální ohlášení akce. A protože to organizovala společenská organizace SSM, tak jsme to povolení dostali. Bylo by zajímavé zeptat se pár lidí, jestli hrály nějakou roli nadřízené orgány. Jestli to někdo neschvaloval, jestli do toho nezasahovala Státní bezpečnost. Bylo by to zajímavé – všichni tito lidé říkali, že nic takového se nedělo, že to proběhlo regulérně. Pan Korecký, který to vyřizoval na Obvodním národním výboru v Praze 2, mi pak později říkal, že jediné, co učinil tehdejší předseda toho orgánu, bylo, že se doptal na magistrát, jestli s tím nemají nějaký problém a řekli, že ne. To bylo zajímavé. Veškeré další věci jsme zorganizovali my. Bylo tam ozvučení celého prostoru. Takže vytvořili jsme geniální podmínky pro to, aby se tato akce uskutečnila. Je zajímavé, že od té doby to vypadá, jako kdybych já tam na tom Albertově vůbec nebyl, že nejsem organizátor. Tam je jeden zajímavý aspekt, a to je právní aspekt. Když jste jako organizátor pod něčím podepsaný, tak nesete plnou odpovědnost za průběh celé akce. Mně tam šlo o kejhák, jak bychom lidově řekli. Mohlo se tam cokoliv přihodit a asi bychom byli k odpovědnosti vedeni my.

Fotogalerie: - Předseda Okamura

Vy jste na začátku zmínil to, jakým způsobem tehdejší události vykládají dnešní učebnice dějepisu. Nejde asi jen o ně, ale o takové zažité vnímání nebo přesvědčení. Asi kdybychom během 17. listopadu dneska po Národní třídě prošli s kamerou a zeptali se studentů dnešních, jak to tehdy bylo, většina z nich by asi řekla, že spontánní studentská demonstrace vedla k tomu, že režim povolil a zhroutil se. A přesně to, co říkáte, na co vzpomínáte, ukazuje, že to takto to určitě nebylo. Když se dostaneme dál, vy jste popsal to, jak to bylo na Albertově, jak jste to organizovali dopředu. Já jsem někde četl některé vaše výroky nebo vzpomínání. Měl jste pocit, že to, co se potom dělo na Národní třídě – jak tam lidé přešli – že tam byla nějaká koordinace státních složek, příprava, protože už cestou na Albertov jste potkával policejní antony. Dá se na základě toho říct – a mnozí o tom mluví, i když za to taky dostávají svoje – že šlo o nějaký, byť částečně předem připravený plán, jak docílit společenských změn?

Já jsem o této otázce mnohokrát uvažoval. Už jsem taky starší pán, už si něco pamatuji a už jsem si za ta léta něco porovnal v hlavě. A vím některé zásadní věci. Za prvé, nic se neděje samo o sobě. To, že když jsem jel tramvají na naši povolenou akci a viděl jsem na Karlově náměstí zaparkovaných možná 10, 12 obrněných transportérů, tak poprvé ve mně hrklo, protože jsem si říkal, co dělají na Karlově náměstí. Pak jsem si uvědomil takový detail. Ten průvod, který se vydal směrem na Václavské náměstí – jak je možné, že se ocitl na Národní třídě? Protože na Václavské náměstí existuje x krátkých tras. Ocitl se tam, protože cesta na Václavské náměstí nebyla umožněna. A ten dav byl v podstatě doveden na Národní, kde už ovšem byly připraveny represivní složky.

A myslíte si, že se tam ty složky vzaly samy od sebe? Že tam přijely jen ze svého plezíru? Ty tam musel někdo poslat. Proč je poslal na Národní, proč si vybrali místo, kde se dala ona skupina lidí neprodyšně uzavřít? Kdo dal příkaz těm 18letým klukům z pohotovostního pluku, že mají účastníky na té Národní ztlouct? To se nedělo samo o sobě. Pan Zifčák tam taky nedělal mrtvého Martina Šmída jen, že si to vymyslel on. On musel dostat nějaký rozkaz. Takže já už si dávno myslím – říkám to celou dobu – že akce byla asi velice dobře připravena. Takové náhody typu, že šéf KGB 17. listopadu se objeví v Praze, shodou okolností, náhodou, asi přijel na pravidelnou kávu – těmto pohádkám už dávno nevěřím. Tzn. že to někdo připravoval, protože bylo asi potřeba splnit vyšší úkol. Asi se to netýkalo úplně nás, spíš se to týkalo sovětského bloku jako takového. Protože naše akce se konala velmi brzy před schůzkou sovětského vůdce Gorbačova s Bushem na Maltě, kde on měl asi za úkol předat země bývalého východního bloku do péče západních mocností. Myslím si, že se na tom velmi intenzivně podílel a pomohl to tady zorganizovat. Výsledek je nicméně správný, protože žijeme v demokratické společnosti, v nejšťastnější době, která tady kdy byla. Jsou tam jen drobné vady na kráse, ale to by byla debata na jiné téma.

To, jak to celé popisujete,  nepatří k hlavnímu proudu, jak se o událostech z roku 1989 mluví, jak na ně potom vždy každoročně celá plejáda známých tvářích vzpomíná na televizních obrazovkách a na Národní třídě, kam chodí zapálit svíčku. Čím to podle vás je nebo proč máme zapotřebí tady vytvářet mýtus o průběhu konce bývalého režimu? A proč si nepřiznat to, že to bylo trochu jinak, mluvit o tom otevřeně a dobrat se toho, jak to bylo?

Protože čas ještě nenazrál. Když se po listopadu válela moc na chodníku, tak se našel někdo, kdo ji zvedl. Zvedl ji z jednoho prostého důvodu – a to já si myslím, že je zásadní otázka. Protože mohl. Protože byly vytvořeny podmínky pro, jak říká Petr Pithart, pokojné předání moci v naší zemi. Já jsem na to nesmírně hrdý, protože ať to bylo, jak to bylo, tak tady netekla krev, nebyli tu mrtví lidé. Jediný mrtvý člověk, který se údajně této akce zúčastnil, se jmenoval Martin Šmíd. A když se na to koukneme z dnešního pohledu: Jak se dnes říká nepravdivé zprávě? Fake news? Tak to byl první fake news, který se udál. Tento první fake news měl naprosto zásadní význam pro zvednutí masy obyvatelstva, protože to bylo jako v roce 1939 – zabili nám studenta. A u nás se na děti nesahá a už vůbec se nezabíjejí. A to, že Petr Uhl tuto zprávu potom přinesl od paní Dražské zahraničním stanicím, vyburcovalo celý národ.

Důležité je tam to, kdo uchopil moc. To byli lidé, kteří se vymezovali proti režimu. A vzhledem k tomu, že ten starý režim opravdu nedržel pohromadě a rozsypal se na kousky, najednou zůstala moc ležet na ulici. A já si myslím, že bylo dáno, kdo má moc zvednout a že mu k tomu byly i trochu vytvořeny podmínky. Protože položme si jednu otázku. Bylo tady 80 tisíc vojáků střední skupiny sovětských vojsk, bylo tady nevím kolik set tisíc milicionářů, byla tu celá armáda a nic se nestalo. Položil si někdo otázku, proč nevyjely tanky, proč se ten režim nebránil? Proč nepozavíral organizátory, proč se to nestalo? Z nějakého důvodu se to nestalo. Já si myslím, že odpověď znám. Protože v informacích, které už roky vyplouvají na povrch, je jedna zpráva, která říká, že sovětské velvyslanectví oznámilo našim vrcholným stranickým a státním orgánům, ať se ani neopovažují jakkoli zasáhnout proti demokraticky fungujícím novým silám. Takže toto se nestalo. Ale zase by to ukazovalo, že to někdo řešil za nás, a to vám k hrdosti moc nepřispívá. A odpověď na původní otázku: Když chcete být revolucionář, ten, který to vybojoval, tak nemůžete vyprávět, že vám podmínky připravili svazáci, které navíc nikdo neměl rád. Tím by dostával příběh kaňku na kráse. To, že se občas někde najdou historici, kteří říkají „ale ten Ulčák s tím Jaskmanickým se na tom taky podíleli, to je samozřejmě pravda. Teď Petr Pithart taky říká, že definice revoluce nám na to moc nesedí, že to spíš byl opravdu politický převrat. Takže některým lidem už některé věci docházejí nebo získávají odvahu říkat, jak si myslí, že věci byly. Archivy se otevírají až po 50 letech, takže ještě minimálně 14 let si počkáme.

Fotogalerie: - Ustavení výborů

Říkáte politický převrat, dá se k tomu doplnit politický převrat spoluorganizovaný ze zahraničí? Vy jste zmiňoval sovětské velvyslanectví. Před několika lety jsem slyšel i teorii, nevím, na kolik to bylo ověřeno, že sovětská armáda na našem území v případě, že by režimní složky zasáhly,  měla pokyn zasáhnout ve prospěch demonstrantů?

Přesně tak, byla to nějaká depeše sovětského velvyslance, kterou informoval naše orgány, že by to provedli. Ono se ani nevědělo, kolik sovětských vojáků tady je. Při odsunu se ukázalo, že je tu 80 tisíc příslušníků sovětské armády. Já si myslím, že my jsme tak malý stát a jsme integrální součástí toho, co je kolem nás – bohužel sice to nepřispívá k národní hrdosti, ale my ji máme hodně malou, takže nám to neublíží – že to vždy za nás někdo rozhodne. A když se podíváme na to, co se dělo v Evropě, kde se ty režimy kácely jeden za druhým, tak bylo naivní si myslet, že u nás to nějak zůstane. O tom nepochyboval skoro nikdo. Vědělo se, že se to stane, ale nevědělo se kdy. Tenkrát se hodně mluvilo o tom, že tato akce je připravována na den lidských práv, což se pak veřejně sdělovalo a já mám pocit, že se nám podařilo se trefit do toho plánu. Že jsme vytvořili perfektní základnu pro to zorganizovat pokojné předání moci u nás. 

Když mluvíme o předání moci, o politickém převratu, já bych se vrátil k tomu, že se tady moc válela na ulici a čekala na to, kdo ji zvedne. Dá se to opravdu formulovat takto, i ve světle toho, že se objevují takové názory a pohledy, že ti, kteří tu moc tehdy do svých rukou převzali v čele Václavem Havlem, na to mohli být připravováni? Tím nemyslím, že by o tom sami věděli, ale že mohli být chystány okolnosti k tomu, že to může být právě ta skupina, která nakonec moc z ulice skutečně zvedla?

Já vám řeknu takový příměr, který mě napadl, když jsem jel sem k vám. Já jsem měl na vysoké škole – studoval jsem pedagogickou fakultu, speciální pedagogiku – dva spolužáky, kteří se škole moc nevěnovali, ale už v 80. letech dělali spoustu obchodních aktivit. Když přišel rok 1989, vzali auto, přijeli do Německa, nakoupili první šampony a dovezli je sem. Vydělali první tisíce. Pak tam jeli náklaďákem a vydělali první statisíce a pak koupili český gumárenský průmysl a stali se z nich miliardáři. Byli na to připraveni. Naše opozice se taky celá léta připravovala na to, že chtějí změnu režimu a systému. A když ta situace přišla, tak logicky kdo jiný by měl převzít moc? Jestli někdo někoho instruoval, to nevím. Ale že tyto skupiny byly finančně podporovány, se dnes všeobecně ví. Že nadace Charty a aktivity pocházely od Söröse nebo od amerických zpravodajských služeb. To bylo součástí boje proti nepřátelským režimům z hlediska západu a samozřejmě se bojovalo. Ten boj sice jinými způsoby funguje i dneska. Tenkrát byly všechny bezpečnostní služby zlé a dnes si myslíme, že žádné nejsou, ale to přece není pravda. Pořád fungují zpravodajské služby, rozvědky, kontrarozvědky a další instituce, které se o něco snaží.

Fotogalerie: - Poslanecké sliby

Dneska se říká, že ty zlé jsou jen na východě.

To je další věc. Vše, co je na východ, je sprosté slovo. A pokud něco odtamtud hájíte, tak to jste pomalu zločinec. Ale všechno dobré nepřišlo ze západu. Spoustu dobrých věcí přišlo z východu. Papír nevymysleli nikde jinde než v Číně a střelný prach zrovna tak a spoustu dalších věcí. Takové zjednodušování je špatně a je to velmi nebezpečné, protože vy musíte znát a vědět obsah, historii těch věcí. A dneska mám strach, že lidé rezignovali na to získávat informace, že je to spíš otázkou víry. Nějakého přesvědčení. A už nechci slyšet nějaký argument, a to je pro budoucnost velmi špatně.

V dnešní situaci, během každoročních připomínek 17. listopadu, pádu režimu, a sametové revoluce... To, co vidíme v médiích, co mnozí vyprávějí, co je v učebnicích, je to jenom zjednodušování historie nebo je to její zkreslování, přepisování?

Dějiny píší vítězové, to je jednoduchá odpověď na vaši otázku. Ono je těžké na to odpovědět, i když je to jednoduché jak facka. Tvrdí se, že tamto bylo celé špatně, což je velmi nebezpečná zkratka a já na ní jsem nesmírně alergický. Tady někdo musel stavět ty silnice, musel stavět ty jaderné elektrárny, vyvážet investiční celky, abychom měli devizy ze zahraničí, a že jsme jich vyváželi. Muselo se vyrábět od jehel až po atomové elektrárny úplně všechno. A to je teda špatně, protože se to dělalo v tom starém režimu? To si trošku do toho vlastního hnízda... víte co. A to není dobře. Navíc taky není dobře, že připomínáme jen to negativní. Proč se nevymezujeme pozitivně, proč neříkáme, kolik lidí tady dosáhlo neuvěřitelných úspěchů? Je na to logická odpověď, protože by se připomínalo, že ten režim neměl vše špatně a měl spoustu věcí sakra dobře. Dnes se ukazuje, že některé věci tak dobře nejsou. Můžete vzít potravinovou soběstačnost, výrobu energie, výstavbu silnic, vše, na co se podíváte a ta bilance je špatná. 

Národní třída, známý pomník nebo památník, u kterého se každý rok shromáždí stovky možná tisíce hořících svíček. Střídají se tam politici od časného rána do odpoledne. Je tam ovšem vidět a slyšet mnohdy dost rozdílný přístup k politikům, kteří přijdou položit květinu a zapálit svíčku. Některým je tleskáno a na některé je pískáno a je jim nadáváno. Měřítkem toho není jejich předlistopadová minulost. Protože na Petra Pavla není pískáno, není mu nadáváno, ale je mu taky tleskáno. Tak s jakými pocity toto vy sledujete každoročně?

Já už jsem to před chvílí říkal, mrzí mě, že neoslavujeme okamžiky vítězství. Někdo i ten 17. listopad může vnímat jako vítězství zdravého rozumu a těch správných sil, tak budiž. Já to koneckonců ve finále taky tak vnímám, protože ono to jinou cestu mít v podstatě nemohlo. A dokonce jsem i rád, že jsem se na tom nějakým způsobem podílel, protože moje vnoučata budou vědět, že děda tenkrát na tom Albertově hovořil a že to i velmi intenzivně a myslím, že dobře připravil. Podle výsledků, kdybychom to hodnotili dneska. Musíme se trochu pochválit, protože nás nikdo nepochválí. A tyto situace, o kterých hovoříte, se mění v čase. Myslím, že letošní Národní třída bude zase o kousek jiná. Já tam chodím a mrzí mě ta jednostrannost, že tam je neustále zmiňováno, co bylo špatně a že my, co jsme zvítězili, to děláme dobře a my máme to právo teď tady říkat, jak to bylo.

Já si pamatuji na jednu událost asi 3, 4 roky nazpátek. Stál jsem tam pod pódiem, poslouchal jsem hudbu Matěje Rupperta, kterého mám rád. A vedle mě byla skupinka lidí, kteří měli všichni na sobě stejnou píšťalku a byl s nimi pán v šedivém kabátě, který tak nějak organizoval, kdy se má pískat a kdy ne. Tak jsem si říkal, co to je? Kdo to organizuje, kdo je ten člověk, který když zaznělo jméno Zeman, dal pokyn a studenti pískali. Tak z toho tak trochu vyplývá, že ne vše je spontánní, něco bývá i trošku organizované. Ale politický boj nebo boj o své právo na slunci si každý realizuje, jak umí. Je otázka, jak to bude teď, protože situace ve společnosti se malinko posunula. Myslím, že i víc k tomu, že lidé, kteří se třeba báli vyjadřovat své názory, už se přestávají bát. A že věci, které jsou špatně, pojmenovávají, že jsou špatně. A to je velmi optimistické pro budoucnost. Já si myslím, že je neustále potřeba se starat o demokracii a hlídat, aby se politici drželi demokratických principů. Je to nekončící proces. Je potřeba to neustále hlídat.

Psali jsme:

„Byl jsem zneužit těmi, co převrat připravili.“ Profesor Budil o 17. listopadu a dnešku

„107, jako na Hradčanech.“ Sněm Svobodných byl tentokrát ostřejší

Chystá se akce proti Oganesjanovi. Tam, kde byl Rakušan

Etzlerův další výstup. Drsně sjel poslance Vondráčka