Pro ty, kteří by náhodou nevěděli, tak dnes jste desítky let soukromý podnikatel. Nicméně vaše úloha nebyla nevýznamná před 36 lety, na podzim roku 1989. Je potřeba říct, že vy jste v té době byl předsedou Městské vysokoškolské rady SSM, tedy Socialistického svazu mládeže. Byl jste také hlavním organizátorem studentského setkání na Albertově, odkud se šlo na Národní třídu. Když v posledních letech nebo posledních 36 letech vidíte, co se kolem této události odehrává, co se říká v médiích, a to, co vy jste tehdy reálně dělal a jak to ve vašich očích probíhalo a jak to vzniklo, jaké z toho máte pocity?

Je to zajímavé, ty pocity se vyvíjejí. K tomu začátku, když si otevřete středoškolskou učebnici, tak zjistíte, že skupina studentů, kteří si říkali Stuha, zorganizovali 17. listopad. Já mám jinou zkušenost. Jak říkají historici, největším nepřítelem jsou pamětníci. A já jsem bohužel v tomto případě pamětník a zároveň ten člověk, který se na tom nějakým způsobem podílel.

Jednoho dne mě vyzval místopředseda městské vysokoškolské rady Martin Mejstřík, že bychom měli uspořádat nějakou akci, protože se chystalo 50. výročí události roku 1939. Bez zaváhání jsem mu řekl, že ano, protože kdo jiný než studentská organizace v Praze, která sdružovala tenkrát skoro 40 tisíc studentů – v té době byl ve svazu mládeže skoro každý. Na vysoké škole bylo 90 % studentů organizovaných v SSM. Tak jsem si říkal, že je skoro naší povinností zorganizovat něco, co by tuto událost připomenulo. V té době docela sílily různé neofašistické tendence. Vznikaly skupiny, které se začaly hlásit – a na to já jsem velice alergický – k nacistickým a dalším organizacím. Nebylo to nějak moc zveřejňované, ale bylo to tak. Říkal jsem si, je třeba lidem připomenout, co se před 50 lety stalo. Připomenout, že 1200 studentů bylo odvlečeno do koncentračních táborů a několik funkcionářů bylo popraveno. A řekli jsme, že ano.