Nevyšlo to, po pražském jaru přišla normalizace. Pro podnikového fotografa Jiřího Fojtíka ale šedesátá léta znamenala zlom, který udal směr jeho dalšího života. Na desáté výročí „internacionální pomoci“ se totiž rozhodl, že lidem Dubčeka připomene. Vyrobil fotoletáky a roznesl je po městě. Rozhodl se sám, nikoho do svého záměru nezatahoval. „Chcete vidět ty papíry, na kterých je napsáno, kdo to donesl na policii? Raději je nechci ani zveřejňovat. Všechny letáky, co jsem roznesl, se na policii dostaly. Všichni je odevzdali. Stihl jsem jich roznést osm. Měl jsem doma ještě štos schovaný,“ popisuje dnes už dvaaosmdesátiletý Jiří Fojtík z Valašského Meziříčí.
Letáky s nápisem Dubček žije! Vraťte lidskou důstojnost rozdával náhodně do schránek. Po letech říká, že si měl dávat větší pozor. „Víte, já jsem starý skaut, měl jsem pocit, že bych měl něco udělat. Ale byla to trošičku naivita,“ podotýká.
A pak už události nabraly rychlý spád. Zatčení a domovní prohlídky. „Sebrali mi fotky z osmašedesátého. Ti nešťastníci od StB ale hledali hlavně negativy. Jenže já jsem je schoval do jednoho obalu gramofonové desky a tam zůstaly celou dobu, co jsem byl zavřený,“ popisoval Fojtík. Negativy estébáci nenašli, ale při prohlídkách zabavovali výstřižky z novin, hledali telefonní čísla a tipovali si další lidi. „Dnes se nám říká ‚osmašedesátníci‘. Ale tehdy člověk věřil, že vše může být lepší i za současného systému,“ podotkl Fojtík.
Leták, kterým chtěl Jiří Fojtík připomenout „internacionální pomoc“. (repro)
Fotogalerie: - Srpen 1968
Co si myslíte o internacionální pomoci? „A jel jsem na Bory.“
Jiřího Fojtíka rychle sebrali a skončil ve vězení. Byl obžalován podle § 100 za trestný čin pobuřování proti socialistické soustavě a proti spojenectví se Sovětským svazem, ale to evidentně nestačilo. Přišly i další argumenty, které znamenaly další měsíce ve vězení navíc. „Tvrdili, že jsem zneužil filmovou kameru, a také se zajímali o můj lustr, který jsem dostal ze skláren. Ředitel se mi pak omlouval, že musel říct, že o tom neví, že mi ho dali,“ popisoval Fojtík. Ve vězení strávil 28 měsíců. Nejdřív byl v Bělušicích u Mostu. „To bylo celkem fajn, taková volná věznice. Hned ze začátku si mě zavolal velitel kontrarozvědky a ten mi řekl: Podívejte se, tady jsou samí Romové, je nezajímá, co vy jste zač.“
Absolvoval tu i politické školení, ale když přišla řeč na internacionální pomoc, mělo to dohru. „Mám dojem, že přednášející, co tam chodili, se na nás cvičili a čekali, co kdo řekne. Vznesli tehdy dotaz, co si myslíte o internacionální pomoci? Já jsem se zvedl a ptám se, že by mě zajímalo, proč pan prezident Svoboda řekl, že náš vývoj byl vrácen hluboko zpět, aby mi to objasnili. A to jsem neměl dělat. Za tři dny: sbalte si své věci. A jel jsem na Bory. A to už je pevná věznice, tam už je člověk hodně omezený. Prezident Havel tam přišel, když já už jsem byl doma. Ovšem řeči, že byl v panském vězení? Měl možná nějaká privilegia, ale to bylo normální vězení,“ popsal. Jiří Fojtík ve vězení pracoval v knihárně na vazbách časopisů a publikací: „Vyráběla se tam i literatura pro různé africké země v různých jazycích o tom, jak dělat revoluci. To mi přeložil jeden kněz, co byl ve vězení také, takže jsem věděl, o čem to vlastně je.“ Dvakrát mu odmítli podmínečné propuštění a nepustili ho ani na pohřeb matky. „Přišel papír od StB, že moje přítomnost není žádoucí,“ vzpomínal.
Srpen 1968 v ulicích Valašského Meziříčí. Foto: Jiří Fojtík
„Když jsem si prohlédl spisy, člověk se dozvěděl, kdo je kdo…“
Jak se vrátil domů, v tehdejším Osvětlovacím skle, kde pracoval jako podnikový fotograf, už neměl šanci a dostal práci, kterou „nikdo nechtěl dělat“. Nastoupil do dřevařských závodů, kde byl zaměstnán až do důchodu ve výrobě dvojitých žebříků. Za složení dvojitého žebříku měl korunu dvacet, za den jich proto musel složit stovku. Po roce 1989 změně Fojtík samozřejmě fandil, některé okolnosti ho ale překvapily. „Nejsem žádný hrdina, klukům, co to začali, jsem fandil, ale měl jsem obavy. Potom, co jsem zažil v kriminálu… To bylo něco otřesného. Trochu jsem se bál. Bál jsem se o ty lidi, co to začali.“ Bohužel o některých možná i kamarádech zjistil více, než by si sám přál. „Víte, v Občanském fóru byli i lidé, kteří si mě ani nevšimli, když jsem se vrátil z kriminálu. A pak, když jsem si prohlédl spisy, člověk se dozvěděl, kdo je kdo. Nebylo to příjemné čtení a říkal jsem si: Hergot, to jsem se zmýlil. Byly tam různé výpovědi uličního výboru… I ve sklárnách jsem zjistil, že tam mám tolik nepřátel a tolik ‚zajímavých‘ lidí kolem sebe,“ říká Fojtík.
Po osmdesátém devátém byl Jiří Fojtík plně rehabilitován. „Byla to jakási satisfakce, to se nedá popřít,“ zhodnotil.
Při svém vyprávění také zmínil svého bratra Miroslava Fojtíka, který za socialismu pracoval jako kameraman Československé televize. Právě od něj se k němu dostávala řada informací.
Rozhovor z roku 1968 s kameramanem Miroslavem Fojtíkem, bratrem fotografa Jiřího Fojtíka. (repro)
Když dnes slyší názory o tom, že předchozí režim měl své výhody, říká: „Všichni měli práci, to je sice pravda, ale také všichni nic pořádného nedělali. Já si myslím, že lepší je svoboda, to se vůbec nedá srovnat. Každý se musí postarat sám o sebe, trochu se snažit. Tehdy kdo si udělal školu, okamžitě měl připravenou židli a pracovní stůl. A co ti lidé produkovali? Vlastně nic,“ vysvětluje Fojtík. „Spletl jsem se. Ale v 68. roce to opravdu vypadalo slibně, změna byla obrovská. Někde se ale stala chyba. Jaká? To nevím. Asi se ten systém opravdu reformovat nedal. A že to někdo vrací zpět a připomíná, že byly školky a tak dále…,“ přemýšlel.
Po šestadvaceti letech od revoluce mezi politiky ale nemá žádné oblíbené tváře. „Politici uhýbají. Člověk by jim i fandil, ale najednou přijde zvrat a už je člověk ani nemůže mít rád.“ To se týká i prezidenta Miloše Zemana. „Byl úžasný s těmi vtipy, na které lidi skočí. Celkem jsem ho bral ještě v totalitě, když psal nějaké články. Ale jak se teď chová, s tím nesouhlasím. Vždyť vidím, kam to kočíruje.“
Fotograf Jiří Fojtík. Autor: Jiří Fojtík
Poznámka:
„Fotografie je pro mě tep mého života. Věnuji se jí od dětských let. Byl jsem zakládajícím členem moravské skupiny PROFIL (Borovička – Fojtík – Janiš).“ Tento popis najdou lidé na webu rajce.idnes, kam ukládá Jiří Fojtík své fotogalerie. Najdeme tu unikátní snímky z roku 1968, focení spartakiády, ale i poměrně početnou sbírku fotografií předvolebních slibů z roku 2013. Hlavně se ale Jiří Fojtík celý život zabýval dokumentováním běžného života, kde na snímcích dominuje jeho rodné město Valašské Meziříčí. Aktuálně lze najít jeho fota i v nově publikované knize Valašskomeziříčské kalendárium.
Tato fota pořídil Jiří Fojtík z okna skláren, kde pracoval do svého zatčení. (repro)
Fota Jiřího Fojtíka – poničené kříže v době normalizace. (repro)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
