Fotogalerie: - Výročí masakru v Oděse
Z čeho máte největší strach?Anketa
„Milicionáři i dozorci jsou sice z mých idejí otrávení, ale chovají se ke mě celkem dobře. Nikdo neříká, že jsem separatista, zaprodanec a tak dále. Jeden policista mi dokonce řekl, že když jsou bandité u vlády, místo pokrokového člověka je ve vězení. Jiná záležitost je Služba bezpečnosti Ukrajiny (SBU). To je tvrdá ruka režimu. Mlátili mě a slibovali, že mě pokoří. Už jsem na ně podal žalobu. Poslal jsem ji Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a místní prokuratuře. Pak se to zlepšilo,“ píše novinář Artem Buzilov ParlamentnímListům.cz přímo ze žaláře. Jde o tři motáky, které se z ukrajinského vězení dostaly tajnou cestou, kterou kvůli bezpečnosti zúčastněných osob nelze prozradit. Netřeba si dělat iluze, novináři to prostě nemají lehké na obou stranách východního konfliktu.
Jako Fučíkova reportáž
Novinář Artem Buzilov je ve vězení od devětadvacátého dubna. Byl zavřen tři dny před ročním výročím události, která je známá jako masakr v Oděse, kde byly před a uvnitř budovy tamních odborů zabity desítky lidí. Byl to rok 2014. Ukrajinská (SBU) se ve městě, kde žije třicet procent Rusů, po roce obávala nepokojů, a proto dopředu pozatýkala odpůrce kyjevského režimu. Tím je i Buzilov. Na stránkách „Mirotvorec“, což je alespoň podle oficiálního názvu Centrum sledování zločinů proti národní bezpečnosti Ukrajiny, světa a lidstva, je označován za propagandistu, separatistu a autora četných proruských publikací. Podle stránek je horlivý „proputinovec“, který se narodil v roce 1990 v Oděse, kde i vystudoval na vysoké škole politologii. Je ale zapojen do „Lidového parlamentu Besarábie“, tedy organizace hájící zájmy historického území Moldávie a Ukrajiny, a píše pro několik internetových portálů.
ParlamentnímListům.cz se od něj podařilo získat odpovědi přímo z vězení na motácích. Stejně jako se z vězení na Pankráci dostaly motáky Julia Fučíka, z nichž pak vznikla Reportáž psaná na oprátce. „Nyní je to tady už v pořádku. Čtu, píšu, sportuju. Nikdo mi neláme charakter. Je mi smutno, že země Tarase Ševčenka, Ivana Franka a dalších se stala místem útlaku, nelidskosti, diktatury a pošlapání lidských práv. A bude hůř. Do vězení jsem se dostal za své názory, což je chráněno zákonem o svobodě slova. Nejdříve upálili druhého května ty, kteří vystupovali proti zaprodané vlasti na ulici, následně pozavírali režimu nepříjemné novináře,“ píše a dodává: „Přátelé, děkuji Vám za podporu, která je pro mě v tyto těžké minuty velmi důležitá. Hlavně zde za mřížemi se cítím mnohem svobodnější než ti nesvobodní lidé, kteří sedí doma u televize a nezabývají se režimem nebo mu dokonce slouží. Jen pravda dělá člověka svobodným.“
Psali jsme:
„Blahořečím těm, kteří se nebojí. Jestliže se nebojíte vy, nebojím se ani já,“ píše Buzilov a cituje: „Dobře mi, smrti se nebojím a neptám se, jak těžký bude můj trest.“ To napsal Vasilij Stus. (V sovětských lágrech strávil Stus třiadvacet let. Poprvé byl odsouzen za publikování básnické sbírky Stromy v zimě v Belgii, protože to bylo bráno jako protisovětská agitace. Pak ho zavřeli v době konání olympiády v Moskvě, kterou kvůli sovětské intervenci v Afghánistánu řada zemí v čele s USA bojkotovala. Pocházel z rolnické rodiny z Vinnycké oblasti a vystudoval historii na Pedagogickém institutu ve Stalinu, dnešní univerzitě v Doněcku. Básně začal psát jako voják, když sloužil na Urale. Zemřel po hladovce v roce 1985 v lágru Perm 36. Ten rok, dvanáct měsíců poté, co získal Nobelovku za literaturu Jaroslav Seifert, byl nominován také. Dost se za něj tehdy přimlouval německý spisovatel Heinrich Böll. Roku 1986 nicméně dostal přednost nigerijský básník Wole Soyinka.) Artem je stále ve vězení. Ve stejný den jako Artem byla zavřená i novinářka Jelena Gliščinská.
Ruská óda na nezávilost
Na východě mají prostě novináři ustláno na růžích, ale hlavně na trnech. Záhadná úmrtí se tam jen množí. Svobodný názor je potírán i v Rusku a hodí se každá příležitost. Noviny Moscow Times přinesly nedávno článek o Polině Petruševě ze Smolenska. Tato novinářka musela zaplatit 1 000 rublů za to, že na sociální síti vyvěsila fotografie nacistických vojáků, kteří za druhé světové války okupovali její město. „Šok byl absolutní. Na policejní stanici mi ukázali mou stránku a tvářili se velmi vážně. Nemohu si pomoci, ale bylo to jako v surrealistickém bordelu,“ řekla. Tento případ jasně ukazuje, že ruský protifašistický zákon může sloužit čemukoliv, třeba i k potírání nepřátel Putinova režimu.
Na Facebooku je seznam šestapadesáti zabitých novinářů v Rusku od roku 1992, ale ten seznam nabobtnal. Jednou z nejznámějších je vražda Anny Politkovské. Ta byla zastřelena ve výtahu svého domu v Moskvě. Z její vraždy byli kromě policisty Dmitrije Pavljučenkova obviněni i Čečenci. „Mám ho za svého syna,“ prohlásil jednou ruský prezident Vladimir Putin o Ramzanu Kadyrovovi, který tvrdě potírá jakoukoliv opozici v Čečensku a zdá se, že i po celém Rusku. Čečenci měli údajně prsty i ve vraždě opozičníka Borise Němcova.
Donedávna se mělo za to, že nejvíce novinářů umíralo v muslimských zemích. V roce 2008 přišlo o život podle Světové asociace novin (WAN) okolo sedmdesáti novinářů. Nejrizikovější byl Irák. Podle Mezinárodní federace novinářů, která registruje i úmrtí členů štábu, tedy třeba řidičů a tlumočníků, zahynulo v tom roce 109 žurnalistů. Konflikt na Ukrajině těmito smrtelnými kartami zamíchal ještě více. Mrtvých na obou stranách přibývá.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Rychetský
