Poslankyně po Dukově pohřbu klade vyčítavé otázky jistým lidem

Piráti – jediná věc, na které se poslanci shodnou?

Na úterní schůzi Poslanecké sněmovny jsem si uvědomila jednu věc. Jestli existuje strana, kterou nesnáší skoro všechny ostatní strany, jsou to Piráti. Opětovně se u sněmovního stupínku střídali převážně Hřib a Richterová. Při jejich několikátém vystoupení už kouleli očima úplně všichni. Poslanci z ANO k nim mají vtipné průpovídky, poslanci z SPD buď lomí rukama, nebo odcházejí ze sálu, poslanci dosluhující vlády rozhazují rukama a ptají se mezi sebou, jestli to mají zapotřebí. Přemýšlela jsem, zcela vážně, čím to je. A ne, není to příliš mladými poslankyněmi. Ani tím, že si bez skrupulí přivedou dítě do jednacího sálu. Ani tím, že v každém jejich projevu zazní slovo „kvóty“, takže kvótám zcela jistě dělají medvědí službu... Je to neuvěřitelnou arogancí! Každé jejich vystoupení obsahuje mnoho urážek, nálepek a jejich vlastního přesvědčení o tom, že oni jsou ti nejlepší a nikdo je svými dovednostmi nepředčí. A hned za tím jejich další vlastní přesvědčením o tom, že jsme na ně všichni tak zlí jen proto, že jsou nejlepší, a my je zaručeně z toho důvodu nechceme „pustit k lizu“.

Když vystoupil kolega Gregor, aby jim znovu vysvětlit, že je to možná tím, jak se chovají, a že neumějí nic jiného, než býti arogantní nebo urážet, vysmáli se tomu. Přitom v zákulisí jsem slyšela převážně souhlas, dokonce napříč stranami. Možná je to jedna z mála věcí, na které se poslanci napříč shodnou. Krom Pirátů, samozřejmě... :)

Místopředsedkyní v petičním výboru

Ve středu mě čekala první schůze petičního výboru. Převážně administrativní a volební. Petiční výbor je pro mě symbolikou, přihlásila jsem se do něj proto, že právě občanské petice mě do sněmovny přivedly. V roce 2017 se v Praze 3 snažila ODS převzít úspěšné farmářské trhy, které zde založili a dlouho budovali manželé Sedláčkovi (s mým příjmením je to jen shoda jmen). Ve zkratce: Kamarád zastupitele z ODS si založil firmu, která nesplňovala parametry výběrového řízení, přesto jej vyhrála. S pár přáteli jsem proti tomu výrazně protestovala. Sesbírali jsme spoustu podpisů občanů, a díky petici se nám výsledek výběrového řízení povedlo zvrátit. I když to nebylo úplně k mojí spokojenosti, tehdy jsem si uvědomila, že i občanským aktivismem se věci dají měnit. A aktivistkou jsem už zůstala. O několik let později jsem stála ve sněmovně na veřejném slyšení petičního výboru a s kolegy ze Společnosti pro obranu svobody projevu vysvětlovala zákonodárcům, že je třeba bojovat proti novým formám cenzury. Dnes sedím v petičním výboru na druhé straně, nově zvolená jako jeho místopředsedkyně, a považuji to za významnou symboliku.

Výborů zasedalo ve sněmovně tento týden spousta. V tom bezpečnostním, jehož jsem také členkou, jsme nezvolili předsedu. Přiznávám, že mě překvapilo, že vláda v demisi navrhla pouze jednoho kandidáta – poslance Žáčka. Na rovinu přiznávám, že mě jeho „ryze jestřábí rétorika“ v médiích příliš neuspokojuje. Dokážu si tedy v roli předsedy představit někoho – alespoň o kousek – vyváženějšího, kdo je ochoten naslouchat druhé straně. Uvidíme tedy, co do prosincového jednání předsedové klubů vymyslí.

Skopeček místopředsedou, Richterová zase ostrouhala

Páteční volební schůze se nesla v duchu volby vládního místopředsedy. Krom, opětovně, spousty pirátských projevů.

V tajné volbě místopředsedy tentokrát svou pozici vybojoval Jan Skopeček. Vyslyšel nás a naši kritiku v médiích a přišel se nám představit na jednání poslaneckého klubu Motoristů. Vysvětlili jsme si několik důležitých věcí, a nechali si představit jeho představy o vedení sněmovny. Tajný hlas jsem mu pak dala s mnohem větší radostí, než když jsem znovu udělovala křížek potenciální místopředsedkyni Richterové, která získala tentokrát 30 hlasů, tedy o 9 více, než minule. Je možné, že když ji budeme volit po celé čtyři roky, časem potřebný počet hlasů získá. (To myslím samozřejmě jako humor, pořád doufám, že nám navrhnou kandidáta přijatelnějšího pro většinu sněmovny.)

Pohřeb Dominika Duky – sladkobolný zážitek

Sobotní pohřeb Dominika Duky v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha byl opravdu promyšlený a překrásný. Hlavním celebrantem a kazatelem byl Mons. Jan Graubner, arcibiskup pražský. Obřad posledního rozloučení vedl Mons. Jude Thaddeus Okolo, apoštolský nuncius v ČR. (Apoštolský nuncius je něco jako velvyslanec Vatikánu, jednoduše řečeno. Zaujalo mě, jak hezky četl text češtinou, na to, že je u nás pouze dva roky, ale převážně, že je mu 68 let!, přitom vypadá na padesát. Genetika je prostě nespravedlivá! Ale zpět k průběhu pohřbu...)

S kardinálem Dukou se přišla rozloučit řada osobností církevního, politického i kulturního života. Z Čech, ale i okolních zemí. Mezi přítomnými byla herečka Jiřina Bohdalová nebo režisér Jiří Strach, který se ujal i četby z Bible, konkrétně z listu apoštola Pavla Římanům.

Českou politickou scénu zastupoval současný prezident Petr Pavel, kupodivu bez manželky, ale i bývalé hlavy státu, Miloš Zeman a Václav Klaus, který si střihnul opravdu dojemný projev. „Obdivuhodné!“, špitala jsem směrem k poslancům sedícím po mém boku – Filipu Turkovi a Karlu Havlíčkovi. Že v tomto věku, po tom, co odsedí tři hodiny v neuvěřitelné zimě, vystřihne bývalý prezident projev, který by mu mohl závidět kdejaký mladík, a to jak rétoricky, energicky i obsahem.

Samotnou mě velmi překvapila nepřítomnost premiéra Fialy. Je to katolík? Prý je. Choval snad Duku v nenávisti, jako někteří ostatní? Pochybuji. Vždyť i liberálové, kteří se snaží vyhovět současným progresivním trendům, tam byli, včetně pana prezidenta, europoslance Alexandra Vondry, který dokonce na přání kardinála nesl rakev, nebo například dosluhující ministři Hladík či Černochová.

Ať už Fiala či vládní lídři v demisi jsou katolíci, či nikoliv, ať jsou věřící, anebo ne, ať už Duku zbožňovali, či nesnášeli, čekala jsem, že jich na pohřbu potkám mnohem více. Byl to přece jen kardinál, jeden z nejvyšších hodnostářů katolické církve jmenovaný papežem. Můžeme býti sekulárním státem, můžeme se tvářit jako ateisté, ale katolíků máme v ČR přes milion, a to mluvím jen o těch, kteří jsou k církvi oficiálně registrováni (a mimochodem: S příchodem ukrajinských uprchlíků se možná pohybujeme na dvojnásobném čísle). V případě věřících se zde bavíme asi o třetině české současné populace. To by možná mohlo premiérovi stát za nějaký projev úcty, ne? Nebo alespoň vysvětlení.

Ale to jsou věci podřadné. Důležité je, že to byl krásný, leč smutný zážitek a prohloupil každý, kdo si ho nechal ujít. Teprve při takovýchto zážitcích člověk pochopí, co znamená slovo „sladkobolné“.

S kolegou Turkem jsme po pohřbu vyrazili na smuteční hostinu v Arcibiskupském paláci. Krom skvělého pohoštění jsme si užili krásnou atmosféru mezi duchovními... Filipa Turka šla pozdravit většina zástupců zahraničních vlád, díky čemuž jsem se měla možnost s nimi seznámit a popovídat si. Opětovně jsem litovala toho, že to nemohu v přímém přenosu vysílat. Myslím, že všichni ti posměváčci, kteří říkají, že s Turkem jako ministrem zahraničí by se nikdo nebavil, by koukali s otevřenou pusou. Já vám to tedy řeknu po pravdě: Na Turka se stojí fronty! Potřásají mu rukou, vyjadřují mu podporu a fotografují se s ním. Vládní zástupci i diplomaté.

Sympatický americký velvyslanec mi zvedl náladu zprávou, že plánuje brzy zavítat do mé rodné Olomouce. Slovenská herečka Deana Horváthová-Jakubisková si se mnou notovala v konzervativních pozicích, ostatně moc hezky popsala dnešní dobu přibližně slovy: „Mladí to mají těžké. Odstřihli jsme je odspoda i seshora. Odspoda jim bereme kořeny, historii, tradici, a ještě veřejným prostorem běží, jak jsou staří hloupí, seshora jsme jim vzali Boha, víru...“ Vyprávěla, jak samozřejmě koulela za mlada očima, když musela chodit za babkou na čaj o páté, ale jak jí to později všechno do sebe zapadlo a k něčemu bylo. Mám to podobně. Vyrostla jsem ve vícero generačním domě a dodnes ze zkušeností čerpám na každém životním kroku.

Asi dvacetiminutová promluva s arcibiskupem Graubnerem pro mě byla tím nejlepším možným zakončením dne. O to spíš, že proběhla pod krásným obrazem, z nějž se na nás po celou dobu usmíval kardinál.