Připomínáme si 36 let od sametové revoluce. Co se za ty roky povedlo, a co naopak nepovedlo. A jak s odstupem doby vidíte události 17. listopadu 1989? Tak jsme se ptali výše zmíněných veřejně známých osobností. Příliš radostná slova nezazněla… „Republiku jsme nechali nejen rozbít, ale především rozkrást tak, že už nám tu skoro nic nepatří,“ padlo například.

I. Vyskočil: Počáteční nadšení… Pak jsme zjistili, že je to veliký podvod…

„17. listopad, ano, ten je potřeba uctívat. Zejména ten, kdy na to doplatili čeští studenti, když za okupace sebrali odvahu, bouřili se a dělali demonstrace. Doplatili na to nejenom životem, ale i zavřením vysokých škol,“ říká herec a člen Klubu 2019 Ivan Vyskočil a pokračuje.

„A 17. listopad 1989? To počáteční nadšení, které jsme v sobě měli… Mysleli si, že je to nějaká sametová revoluce, pak jsme zjistili, že je to veliký podvod. A tímhle podvodem jsme akorát umožnili a poslali nahoru takové politické zrůdy, jako je maminka Jiřina Pospíšil, případně Miroslava Němcová, Vít Rakušan a řadu dalších… nebo Nerudová, prázdná nádoba… a takovéto lidi, po tom našem počátečním nadšení, které jsme v sobě měli, ačkoliv jsme netušili, že to řídí někdo úplně jiný. To jsme tehdy nevěděli. Teď už to víme, že to nebyla žádná sametová revoluce, ale řízený převrat. A bohužel teda se nepovedl,“ podotýká neradostně.

„A co se za těch 36 let povedlo?“ zamýšlí se a s pořádnou dávkou sarkasmu vypočítává.

„Povedlo se rozkrást československý průmysl. Povedlo se rozkrást to, co jsme tady měli vzácného, to, co bylo naše. A přesto, že jsme pořád na ty komunisty nadávali a věděli jsme, co dělali špatně, tak možná kdyby v tom vedení byli tehdy nějací rozumní lidé, tak jsme tu revoluci, nebo ten převrat, nemuseli vůbec dělat. Protože jinak, co se povedlo… Řekněte mi. Že můžeme jezdit ven a nemusíme ukazovat pas? No… Obávám se, že za chvíli to zase nepůjde, proto stejně jsou na hranicích už zase hlídky kvůli imigrantům atd. atd.,“ pokyvuje a dodává.

„No, někomu se daří, ale bohužel je tady spousta lidí, kterým se nedaří. Tolik bezdomovců jsme tady dříve neměli. Tolik chudých matek, které nemůžou zaplatit dětem obědy ve školní jídelně, takových rodin jsme tady za komunistů také neměli. Toto je prostě otřesné. Tohle nemělo být. A proto dnes je řada lidí na to naštvaných, a když si vzpomenu na to, jak jsem jezdil po vlastech českých a agitoval, aby se ten systém změnil, tak bych si nejraději dneska dal facku,“ uzavírá neradostně Ivan Vyskočil.

M. Gulyáš: Dosáhli jsme vrcholu ochutnávky žranice, teď za ni tvrdě zaplatíme

„Byl jsem aktivním účastníkem toho období, byla to doba, kdy jsme si všichni byli náhle blízcí a mysleli si, že přichází svoboda, bez které není ta správná demokracie,“ vzpomíná i další herec, Michal Gulyáš, a pokračuje.

„Přišla však divoká devadesátá léta, vskutku skvělá, co se svobody týče, avšak démon temnoty, který se dnes zjevuje v celé své zrůdné podobě, se už začal formovat tam, v bankovním světě a politickém záměru, ve vytunelování a podrobení bývalého socialistického bloku, který se po vstupu do EU stal postupně rukojmím bezohledného kapitalistického uzurpátora, který nakonec svůj pád bude chtít řešit válkou, tedy procesem ověřeným historií,“ obává se.

„V průběhu devadesátých let byl vybagrován páteřní průmysl našeho státu, došlo k jeho rozdrolení. Po miléniu jsme už pochopili, že lidské ovečky byly zahnány do korporátní ohrádky, ve které je základem kontrola osobního života v názorové oblasti. S tím souvisí kontrola majetková každého jednotlivce. Po prvním desetiletí milénia přichází doba temna. Imigrace do Evropy, počátek ekonomického úpadku Západu a systému jako takového. Vše završuje válečný konflikt na Ukrajině, jsme na úpadkové cestě Evropy jako kolébky kreativity a motoru pokroku. Padáme za vrata EU skanzenu, bohužel je to i naše česká realita,“ podotýká Michal Gulyáš neradostně a dodává.

„Teď už to je citelné, bude to citelné a čím dál bolestivější za další dva tři roky. Dosáhli jsme vrcholu ochutnávky žranice, teď za ni tvrdě zaplatíme. Lepševičtí idioti to rozporcují bez argumentů. Jsme rozdělená společnost, nápravou bude konflikt. Nic jiného nečekám. Fialová vláda byla znamením ďábla, který nás všechny poznamenal na dlouhá léta, možná i generace. Dosáhli jsme zhroucení naděje. Až tam jsme doputovali po 36 letech.“

J. Schneider: Blbá nálada trvá už druhou generaci!

„S odstupem doby se potvrzují slova Petra Pitharta, který nikdy nepoužíval ten nablblý pojem „sametová revoluce“, ale od samého počátku devadesátých let důsledně hovořil o PŘEDÁNÍ MOCI (nevím, jestli se k tomuto pojmu zná i teď, protože v poslední době, co napsal, to popletl, vyjádřeno diplomaticky). Vždycky mi připadalo, že se Pithart snažil zjistit, kam až se ostatní dostali ve svém pátrání po kořenech 17. listopadu 1989, aniž sám na toto téma „pustil chlup“. To jsou důvody, proč si myslím, že Pithart ví o skutečném pozadí těch událostí mnohem víc, než by mohl vědět nezúčastněný člověk,“ říká  publicista, emeritní bezpečnostní analytik a někdejší bubeník Plastic People of the Universe, dnes i člen Klubu 2019 Jan Schneider a pokračuje.

„Co se od té doby změnilo, a co ne? Především se nezměnila ona ‚blbá nálada‘, která po onom předání moci brzy začala panovat. Trvá už druhou generaci!“ upozorňuje a mluví dál.

„Co to připomíná? Hospodin nechal Hebrejce po exodu z Egypta 40 let chodit jakoby bezcílně po poušti (přitom se ta cesta dala zvládnout za pár týdnů). Smysl to mělo jediný – ti, kteří zažili egyptské otroctví, nebyli připraveni na vstup do svobodného prostoru. Erich Fromm to nazývá časovým údajem nikoliv historickým, ale psychologickým. S přihlédnutím k jistým možným paralelám s tímto dávným příběhem se nám může polistopadový vývoj jevit trochu pochopitelnějším (ačkoliv na jeho těžké stravitelnosti to nic nezmění),“ vysvětluje Jan Schneider a dodává.

„Přihodím ještě jeden úhel pohledu. V roce 1996 publikoval Ištván Lékó v časopise Týden článek s názvem ‚Recyklace elit‘ (marně ho budete hledat na internetu, pochopitelně). Článek začíná příznačně:

‚Jak vypadá typický člen dnešní české ekonomické elity: inženýr od pětatřiceti do šedesáti let, bývalý člen KSČ, byl na vedoucím postu již před listopadem 1989, i dnes rozhoduje o mnohem větším majetku, než sám vlastní, řadí se mezi zastánce radikální ekonomické reformy, nechce zůstat pouhým manažerem, proto chce kupovat akcie podniku, který řídí.‘

O kousek dál ještě Lékó ocitoval brněnského sociologa Iva Možného, který v roce 1993 napsal: ‚Rozhodující silou, která skolila socialismus, byl bytostný zájem ekonomické elity, aby se socialistické podniky staly kapitalistickými. Změnila se tedy pravidla hry, avšak hráči – na základě výzkumů Střediska empirických výzkumů, ale i podle zkušeností každého z nás – zůstali stejní.‘

Včil mudrujte,“ vzkazuje Jan Schneider na závěr.

R. Kekely: Neobsazují se herci jen proto, že mají třeba jiný politický názor…

Nad tím, co se za těch 36 let od sametové revoluce povedlo, a co naopak nepovedlo, se pro ParlamentníListy.cz zamyslel i moderátor, producent a PR manažer René Kekely.

„Rozhodně se česká města pozvedla, co se vizuálu týče. Když se podíváme, jak fasády domů a mnohé ulice vypadaly tehdy a teď, je to zásadní změna. Můžeme cestovat, můžeme se učit jazyky a můžeme, pokud máme to štěstí, dělat cokoli, co nás baví. To je obrovská výhoda oproti předchozím generacím. Ale stále jsou u moci ti, kteří měli být zapomenuti. A paradoxem je, že kdysi jedni z nejvýše postavených soudruhů, kteří měli díky tomu i řadu výhod, dnes zastávají jedny z nejvyšších postů v této zemi,“ říká a pokračuje.

„Nepovedlo se třeba zamezit korupci, uplácení. Naopak se dnes snad uplácí všude a všechno. Především u státních a dalších zakázek a jsme každý měsíc svědky nějakého menšího či většího korupčního skandálu a nejde jen o kauzy Motol, ŘSD, VZP a další. A to si myslím, se ani nezmění. Nepovedlo se to, že se nepřestalo donášet, bonzovat. Zatímco za totáče na sebe někteří donášeli, ale ti, kterých se to týkalo, zhruba věděli, u koho si mají dát pozor na ústa, dnes to nevíte a pak se divíte,“ krčí rameny a dodává.

„I dnes se za názor, ať je jakýkoli, vyhazuje z práce, dokonce se neobsazují herci jen proto, že mají třeba jiný politický názor nebo nesdílejí nějakou myšlenku. Což je tristní a smutné. Svoboda slova je i svoboda myšlenky. A co mi vadí, je, že lidé nerespektují názor druhého. Buď je to takto, anebo to není nijak. To mi připomíná ono socialistické: kdo nejde s námi, jde proti nám. Nálepkování za názor je dost hnusná vlastnost, stejně jako okamžité odsouzení kohokoli za něco, co je jinak,“ vysvětluje a jde dál.

„Nepovedlo se to, že politická kultura přestala být – už snad úplně ‚kulturou‘, ale je to cirkus. I v tom cirkusu je větší pořádek, úroveň, a hlavně tam jeden druhého poslouchá, naslouchá jeho podnětům.

Nepovedlo se to, že se stále více rozevírají pomyslné sociální nůžky než dříve. A takové ty hlody, že ti, kteří jsou bohatí, jsou úspěšní a schopní, mě totálně vytáčejí. Otázka, zda někteří tihle nejsou spíš jen ‚všehoschopní‘,“ nebere si servítky a vysvětluje.

„Znám tolik pracovitých, skvělých, vzdělaných lidí, kteří opravdu pracují za téměř minimum. Nebo má někdo pocit, že sociální pracovník, pečovatel nebo zdravotní sestra, která dělá 12, 16 a i 24 hodin směny, je udřená a bez které by se dotyční neobešli, je neschopná, neúspěšná? Měsíčně bere třeba 35–40 tisíc hrubého, což zvlášť ve státních nebo městských sociálních službách je mnohdy už ‚luxusní‘ plat.

Nebo hasič, který nasazuje dnes a denně svůj život za život a zdravý jiných, je neschopný a neúspěšný, a přitom bere třeba 40 až 45 tisíc hrubého? Stále se nezměnilo to, že si čeští politici rozhodují o svých vlastních platech a odměnách? Který jiný zaměstnanec si odhlasuje, že bude od dalšího roku brát o 10–30 000 víc?“ pokládá otázku a ptá se dál.

„Tohle vážně přijde někomu jako dobrý základ demokracie, svobody a férovosti?

Stále se nepovedlo to, abychom nekriminalizovali nesmysly, a naopak za závažné zločiny lidé seděli. Nebo je normální, že soudce za znásilňování dětí nebo těžké ubližování – záměrné – udělují podmínky, zatímco za držení pár gramů marihuany (a to jsem velkým nepřítelem drog) pošlou lidi i na pět let za mříže?“

B. Solařík: Davový kýč… jako teď cinkání proti Ficovi...

Vyjádřil se i autor literatury faktu Bruno Solařík. „Zrovna jsem zahlédl na webu video s demonstrativním odchodem slovenských studentů z přednášky premiéra Fica. Cinkali klíči. Vzpomněl jsem si, že v listopadu 1989 jsem na demonstracích klíči necinkal, protože to na mě působilo jako davový kýč. A vtom mě napadlo: byl to zrovna takový davový kýč, jako je teď to cinkání proti Ficovi. Kruh se uzavírá,“ pokyvuje a vzpomíná.

„Před 36 lety jsem ovšem s výjimkou těch davových kýčů sdílel nejrůznější naděje, které v tehdejším převratu hrály hlavní roli. Samozřejmě jsem od nové éry očekával závratné zvýšení hospodářského a politického potenciálu Československa. Potenciálu, který podle mého tehdejšího názoru utápěli komunisti ve znevýhodňující podřízenosti velkému bratru,“ míní a podotýká.

„Výsledek všichni známe. V podřízenosti novému velkému bratru jsme ztratili nejenom většinu průmyslu, kterým byla naše země, schopná stavět po celém světě továrny a přehrady na klíč, věhlasná kupodivu právě za té éry komunistů. A republiku jsme nechali nejen rozbít, ale především rozkrást tak, že už nám tu skoro nic nepatří.“

„Co se za ty roky povedlo?“ zamýšlí se dál. „Povedlo se na poslední chvíli couvnout před propastí, do které v posledních dekádách a letech zahučely kmenové země Západu. Většina obyvatel středovýchodní Evropy se zkrátka nenechala tak zblbnout, aby její vlády mohly otevřít brány odlišné kultuře natolik dokořán, jako se to stalo v Německu, Francii, Británii atd. Mohutný příliv obyvatel nešťastné Ukrajiny, vydané Západem na pospas banderovskému nacismu, je sice těžko zvládnutelný, ale je nám přece jen civilizačně bližší než kultura pákistánských, syrských, senegalských a marockých metropolí, jejichž atmosféru dnes připomínají Londýn, Paříž, Berlín a bohužel i kolonialistickou historií nezatížená Vídeň,“ říká a pokračuje.

„Je ovšem zřejmé, že vzdělávací systém, který jsme před lety hujersky převzali od soudruhů z Bruselgtonu, dělá všechno pro to, aby se ta mírná většina soudných obyvatel středovýchodní Evropy co nejrychleji změnila v menšinu. Svědčí o tom i urychlená snaha zavést po celém západním světě cenzuru, jejíž odstranění byl bezmála hlavní důvod středoevropských převratů z roku 1989. Když oblbnout lidi, tak bez přístupu k alternativním informacím, není-liž pravda. Zato s každodenní dávkou humanitárně bombardovacího havliánství, které nám slibuje dokonce už i jadernou válku, tj. konec světa, samozřejmě v duchu dětinsky optimistického úsloví ‚utlučeme je čepicemi‘. Leninsko-hitlerovský recept na rozleptání soudnosti se dnes zkrátka pro velký úspěch uplatňuje jménem ‚demokracie‘. Dobro došli. Co dodat? Pokud se megamonopolně řízenému systému sociálního inženýrství povede všechno tak, jak se o to kupříkladu gríndýlovou likvidací vlastnění nemovitostí snaží, příště mimochodem nebude ani čím cinkat,“ obává se.

„Z uvedených důvodů si 17. listopadu připomínám výhradně památku popravených studentů, kteří roku 1939 našli odvahu vzepřít se německým okupantům. Pokud jde o rok 1989, z něj se dnes stalo především varovné memento. Pro každého z nás. Memento, že svoboda projevu a s ní i svoboda volby se dá nejen halasně získat, ale i podloudně ztratit. Nejsme od té ztráty daleko. Učitelka Bednářová byla za projev názoru odsouzena polistopadovým soudem zrovna tak, jako by byla odsouzena před listopadem 1989. Především proto není co slavit, zvlášť když bude na Národní třídě klást květiny lampasák nejdřív jednoho a potom druhého velkého bratra, toho času převelený do úřadu prezidenta republiky,“ uzavírá Bruno Solařík.