UNGASS byl svolán na žádost tří latinskoamerických zemí, které na tzv. „Válku proti drogám“ tvrdě doplácejí jako nikdo jiný. Jen v Mexiku je počet zavražděných obětí této „války“ vyšší než počet mrtvých ve válečných konfliktech v Sýrii, Iráku a Afghánistánu dohromady. A navzdory těmto obětem vidíme jen tristní neúspěchy: “ilegální drogy” nebyly celosvětově nikdy tak dostupné, levné a rozšířené jako jsou dnes.

„Válka proti drogám“ je neúnosně nákladná i pro nejbohatší země světa. Prezident Obama nedávno trefně poznamenal, že „válka proti drogám je velmi neproduktivní.“ Vyvolává vyšší zločinnost, než jaké chce zabránit, a vyčerpává omezené zdroje prosazování práva tak, že ty pak nemají kapacitu čelit opravdu nebezpečným kriminálním problémům. Zvážíme-li upřímné prohlášení prezidenta Obamy, zdá se naše situace historicky mimořádně nadějná: prezident Nixon vyhlásil v roce 1969 válku proti drogám, prezident Reagan ji rozšířil v polovině osmdesátých mimo hranice USA – současný americký „Commander in Chief“ naproti tomu chápe, že tato válka měla skončit už dávno. Nyní nastal nejvyšší čas přeměnit pochopení v ráznou akci.

Na právě probíhajícím setkání CND se v pracovních verzích výstupního dokumentu, který by měl být projednán a přijat na UNGASS 2016, takové pochopení dosud vyskytuje jen poskrovnu, o účinné akci nemluvě. V této souvislosti je zajímavé, že země, které nejvíce experimentují s různými režimy kontroly drog, nijak nekomentují rozpor mezi jejich vlastními postupy a výsledky na jedné straně a současnou strukturou a interpretacemi Úmluvy OSN o drogách na straně druhé. To platí především pro USA, jejichž čtyři státy a dokonce i hlavní město Washington legalizovaly marihuanu – nejrozšířenější ilegální drogu – pro rekreační účely; očekává se navíc, že tak ještě letos učiní nejméně další 4 další státy USA. Tato naše poznámka není snahou o alibismus: mezinárodní protidrogová politika je zodpovědností celé globální komunity. Nelze ale nevzít v úvahu, že USA jsou jednak jedinou současnou supervelmocí, jednak právě tou zemí, která válku proti drogám vynalezla, propagovala a nakonec vyvezla za do celého světa. Z toho bezesporu vyplývá „superzodpovědnost.“

My dva dnes máme při pohledu na současnou patovou situaci v globální protidrogové politice zvláštní pocit déjà vu. Oba jsme strávili nezanedbatelnou část života v “reálném socialismu” – totalitním režimu, který bojoval proti svým vlastním lidem. Komunistické strany pořádaly každých pět let „generální sjezdy“, na nichž komunističtí pohlaváři jednomyslně schvalovali prohlášení o tom, že to či ono „drobné“ selhání komunismu či reálného socialismu nastalo jen kvůli nedostatku zanícení pro něj, a vyžadovali… ještě více téhož komunismu! V osmdesátých letech pak strkali komunističtí vůdci hlavu do písku: všem včetně jich samotných bylo jasné, že komunistický systém navzdory své falešně líbivé rétorice v soutěži s demokracií jednoznačně ekonomicky i technologicky selhal. Přesto byla jedinou povolenou kritikou tzv. „konstruktivní“ (tedy bezzubá, skutečným problémům se vyhýbající) kritika, a tak komunisté nakonec jednomyslně a stále dokola hlasovali pro stejné a opakovaně nenaplněné rezoluce, deklarace a závazky. Nakonec v roce 1989 jejich režim zkolaboval a přišla vlna prudkých změn. Potlačili evoluci: nevyhnutelným důsledkem byla revoluce.