„Jsou chvíle, kdy trocha improvizace nezaškodí, kdy dokáže výrazně pomoci a překlenout zdánlivě neřešitelné situace. Třeba když je nouze a nedostatek,“ píše Malý.
„Bohužel vždy hrozí hypertrofie improvizačního přístupu, který se z přiznané výjimky stane životním postojem. Ony ‚zlaté české ručičky‘ snad kdysi popisovaly situaci, kdy byli všichni v koncích, když tu přiskočil fikaný našinec, pohotově zaimprovizoval a problém vyřešil. Jenže pak se z toho stal obrozenecký národní kýč a foukání na nacionální ego. Z přiznané ‚vychytávky‘ pro výjimečné situace se stal standard, a nakonec se vše transformovalo do pocitu, že improvizace je nejlepší z tvůrčích postupů a pouhé provizorium je nejlepším výsledkem,“ dodává. Podle jeho slov však mnozí, kteří věří tomuto mýtu, nejsou mistři improvizace, ale její oběti.
„Lidé, kterým se provizoria a náhražky zažraly tak moc pod kůži, že přestali uznávat standardní řešení. Možná že na ně úplně zapomněli, nebo jim jen přestali věřit. Nevěří systematickému přístupu a stavějí se k němu tak, že ho improvizacemi a snahou ‚udělat to jinak‘ sabotují a jeho zákonité zhroucení pak považují za důkaz toho, že to nefunguje,“ dodává Malý.
Fotogalerie: - Bezdomovci do hotelů
Z celé pandemie se v hlavách části národa stal podle něj festival národního odboje v pasivní rezistenci. „První cenu vyhrajou ti, kdo budou dělat přesný opak toho, co po nich ‚vrchnost‘ chce, ale zaimprovizují to tak skvěle, že to bude vypadat, že dělají, co mají. Protože čím víc kliček, tím víc ‚zlatý ručičky‘!“ dodal se slovy, že vláda tomu nepomáhá a chová se jako vrchnost.
„V normální zemi s normálním premiérem by třeba pomohlo, kdyby onen premiér v primetime vystoupil na půl hodiny a srozumitelně řekl národu, co se děje, proč se to děje, jak tomu chce zabránit, proč zrovna takto a co tím kterým zákazem sleduje. Kdy jsme něco takového zažili naposledy? To je vlastně jedno, něco mi totiž říká, že dnes bychom u nás sledovali půl hodiny obviňování všech ostatních, proložené nářkem. Tak radši nic, zapomeňme na to... obávám se ale, že to, co kolem sebe vidíme, není jen důsledek naprosto neschopné vlády a chaotického státu. Nezanedbatelnou měrou se na devastaci a rozkladu podílí závislost některých lidí, obětí improvizace, na pocitu, že na to vyzráli. Navíc umocněným o pocit, že ‚nejsou ovce‘, že podle nejlepších českých tradic ‚napálili vrchnost‘ a že jsou ti mýtičtí čeští lidé, na které si jen tak nikdo nepřijde,“ uzavřel.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: vef
