„Jsou chvíle, kdy trocha improvizace nezaškodí, kdy dokáže výrazně pomoci a překlenout zdánlivě neřešitelné situace. Třeba když je nouze a nedostatek,“ píše Malý.

„Bohužel vždy hrozí hypertrofie improvizačního přístupu, který se z přiznané výjimky stane životním postojem. Ony ‚zlaté české ručičky‘ snad kdysi popisovaly situaci, kdy byli všichni v koncích, když tu přiskočil fikaný našinec, pohotově zaimprovizoval a problém vyřešil. Jenže pak se z toho stal obrozenecký národní kýč a foukání na nacionální ego. Z přiznané ‚vychytávky‘ pro výjimečné situace se stal standard, a nakonec se vše transformovalo do pocitu, že improvizace je nejlepší z tvůrčích postupů a pouhé provizorium je nejlepším výsledkem,“ dodává. Podle jeho slov však mnozí, kteří věří tomuto mýtu, nejsou mistři improvizace, ale její oběti. 

„Lidé, kterým se provizoria a náhražky zažraly tak moc pod kůži, že přestali uznávat standardní řešení. Možná že na ně úplně zapomněli, nebo jim jen přestali věřit. Nevěří systematickému přístupu a stavějí se k němu tak, že ho improvizacemi a snahou ‚udělat to jinak‘ sabotují a jeho zákonité zhroucení pak považují za důkaz toho, že to nefunguje,“ dodává Malý.