Mladí kluci jezdí bojovat na východ a vracejí se v rakvích. Jsme ve válce, hlásají státní média... Reportér PL navštívil Zakarpatskou část Ukrajiny a viděl toho dost

22.07.2018 18:11

REPORTÁŽ Po dvaceti letech se opět dostávám do Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Změnila se země, kde bylo neuvěřitelné množství kontrastů? Jak pokročil bývalý kus Československa, a vzpomíná tam na něj ještě někdo? Jak si žije část země, odkud proudí lidský potenciál, mladí chlapci, na východ státu, aby se odtamtud v mnoha případech vraceli v rakvích? Cesta, kterou jsem podnikl díky Společnosti přátel Podkarpatské Rusi, mi opět otevřela oči. A rozhodně neuklidnila…

Mladí kluci jezdí bojovat na východ a vracejí se v rakvích. Jsme ve válce, hlásají státní média... Reportér PL navštívil Zakarpatskou část Ukrajiny a viděl toho dost
Foto: Václav Fiala
Popisek: Tito vesměs mladí lidé z městečka Jasiny padli na východě Ukrajiny - u Doněcka a Luhanska

Velká města už jsou tak trochu unifikována. Velké obchody, plné ulice lidí i aut, turisté. To platí i o Užhorodu, vstupní bráně ze Slovenska na Ukrajinu, za bránu Schengenu. Vzpomínám, jak nám kdysi ve Vyšném Nemeckém na slovensko-ukrajinské hranici ušmudlaný hraničář-voják v zamaštěné kombinéze ještě z dob Velké vlastenecká války a s kalašnikovem ležérně přehozeným přes rameno prolézal auto. Dnes je tu nesmírně živý provoz, jehož systém obyčejný smrtelník nemůže pochopit. Nejrůzněji uniformovaní policisté a vojáci procházejí důležitě mezi auty, živě gestikulují zvláště s řidiči se slovenskou poznávací značkou ze sousedícího okresu Michalovce. Podávání rukou, významné pohledy. Tady to prostě žije.

Kořeny

Užhorod je město, z velké část vystavěné českými architekty a staviteli. Dokonce byste tady našli „dejvický kulaťák“. Masarykova škola přímo na promenádním nábřeží u řeky Už. „Učí se tady čeština a jako jediná na západě země také ruština,“ informuje Ivan Latko, šéf zdejšího krajanského spolku T. G. Masaryka. „Podívejte se, co tu všechno po Československu zůstalo,“ říká hrdě a ukazuje na dlažbu a kanály. To, co dělali Češi, je stále v bezvadném stavu. V parcích je nová bysta prvního československého prezidenta i socha M. R. Štefánika.

Nemám dlouhé týdny, jen pár dní, a tak místo abych okukoval památky, prohlédl si místní hrad nebo zvláště v létě velmi osvěžující botanickou zahradu či fotogenický skanzen – bloudím po městě, hledám zajímavosti a nechávám osudu, na co či na koho narazím.

Rakve a sláva

Velké srocení lidí u divadla na druhé straně řeky. Vidím spoustu uniforem a také církevní hodnostáře, pravoslavné popy. Právě se tam koná civilní rozloučení s oběťmi války na východě země. Jdu se podívat a z větší dálky doprovodit průvod. Policie dohlíží, aby nikdo nefotil, ani na mobilní telefony, a nenatáčel, jen ti, kteří jsou označení. Smuteční průvod, který jakoby nemá konce, míří z divadla před most řeky k pravoslavnému kostelu. Vepředu, za duchovními, nesou na ramenou vojáci postupně za sebou tři rakve. „Nejsou otevřené?“ ptá se někdo z přihlížejících. Pak to poznává. „Ach jo, chudáci kluci. To je něco rozsekalo tak, že by je matka nepoznala. Ubožáci.“ Mladá žena s dítětem v kočárku, stejně tak jako stará paní a další a další z přihlížejících si utírají slzící oči. „Chudáci kluci, tak mladí…“

Za desítkami vojáků jdou pozůstalí a známí, kterých jsou stovky. Všichni v černém, s květinami a věnci. A poté omladina v zelených mundurech bez označení. S prominutím – cucáci, kterým nedávno zaschlo mléko na bradě. Šestnácti-sedmnáctiletí kluci. V kanadách. Dobrovolníci. Vzpomínám, jak mi předseda brněnského klubu Přátel Podkarpatské Rusi, ing. Luboš Chytílek říkal v autobuse, že to je ideální „kanónenfutr“. Propagandou zblblí kluci, kteří navíc ještě dostanou na místní poměry slušné peníze. A jdou za slávu Ukrajiny bojovat s ruským nepřítelem. To mi zas podstrkuje myšlenku další z účastníků zájezdu. „Je to hrůza. Tihle cucáci si hrají na vojáčky a na hrdiny do chvíle, než přijdou v lepším případě o nohu nebo ruku. Pak jsou vyřízení. Nemají holku, přijdou o poslední peníze a pes po nich neštěkne.“ Jen jejich jméno se občas objeví na plakátu nebo billboardu.

Smuteční průvod tří padlých místních chlapců vedli ukrajinští vojáci. Foto: Václav Fiala

Celý ten obrovský průvod míří ke kostelu, kde je připravena smuteční bohoslužba a čestné salvy. Výstřelů je spousta. Holubi divoce létají nad městem a lidé si utírají krví podlité oči.

Tenhle zážitek vám změní celý program. Vychutnat si skvělou a na naše poměry velmi levnou kávu a skvělý dortík v cukrárně mistra zákusků Bondarenka, který se již rozšiřuje do dalších měst, poněkud zhořkne.

Levně už bylo

Ceny většiny zboží jsou pro nás příjemné, ale ne tak úplně pro všechny Ukrajince. Každý rok se o něco zdražuje a platy nerostou. „Zdravotní sestřička má dvě stě eur,“ konstatuje Ivan Latko. „Co by je tady drželo, když se jim nabízí práce u vás, v Polsku, na Slovensku i v Maďarsku?“ Dostávám se k dalšímu pro mne překvapujícímu tématu. Maďarský fenomén. Všude, kam jdete, najdete nové pamětní desky. Kdeco je financováno Maďary. Maďarsko už rozdalo desítky tisíc pasů. „Oni nás jen využívali, byli jsme zdrojem lidské síly a samozřejmě dřeva,“ konstatuje Latko. V řadě aktivit předbíhají naše, české orgány, které to povětšinou nechají na individuální pomoc českých a slovenských měst a obcí a především krajů.

Fotogalerie: - Na Ukrajině

Tito vesměs mladí lidé z městečka Jasiny padli na ...
Čistá Ukrajina, píše se na toaletách u hradu v Muk...
Donedávna běžný obrázek. Dnes byste jej pohledali....
I takto se dá protestovat na Zakarpatí
Jakápak hydroponie! Produkty černozemě na městském...
Karpatští separatisté o sobě dávají vědět i na Pod...

Dostávám se do přírody. Konečně ven z toho jako stůl rovného Užhorodu, kde vidíte, jak říkají místní, všude – do Maďarska, Slovenska – jen do Kyjeva ne. Nechávám tento bonmot bonmotem a užívám si panoramatickou cestu vláčku, takzvaného Podkarpatského semeringu, který se proplétá tunely a mosty a z hor míří do údolí. Když nenavštívíte toaletu, která je skutečně eklhaft (v duchu se omlouvám Českým drahám, kde by se v posledním čase dalo jíst i z podlahy). U každého mostu a tunelu – a že je jich zde požehnaně – je strážní budka nebo bouda a v ní ozbrojený voják. „Jsme ve válce,“ konstatují místní trpce. Konflikt stovky a stovky kilometrů daleko se tady nazývá za vydatné pomoci státních médií jako „permanentní válka“. Na korzu nebo ve městě to jistě nepocítíte, ale právě u takovýchto dopravních tepen ano. Nebo třeba když jedete z jedné oblasti do druhé, tak vás prolustruje kontrola a až pak voják ručně otevře závoru.

Málo pasáčků a kraviček, převelice bolševníku

Vesnice a příroda se mění. A není to nijak veselá záležitost. Markantně ubylo pasáčků krav. To dělají už jen staří lidé, teď o prázdninách třeba zapojí i omladinu, ale „pangejty“ už nejsou vypasené jako dřív. To se vždy dříve velice divili, kolik je u nás volné trávy, že se nepase. Mezi políčky i u cest to bylo po ukrajinských Karpatech vyškubáno jak od nejdůkladnější sekačky. Čím blíže k městu, tím více samostatnost ochabuje. Ve vesničkách je více obchůdků, stále velmi improvizovaných, kde si koupíte podstatně levněji než ve městě a kde pořádný „stakan“ vodky stojí pod deset korun. Hřivna se opět propadla, takže je už za osmdesát haléřů, ne za kačku, jak ještě před několika měsíci. Nakoupíte tady mléko, brambory, polské uzeniny. Také velmi levné ledové značkové čaje, na rozdíl od nás za třetinovou cenu.

Zírám také na neuvěřitelné lesy bolševníku velkolepého, šílené to rostliny, dorůstající na Kavkaze až čtyř metrů, jejíž semena jsou jak chemická látka a způsobují vážná poleptání. Navíc, bylina to téměř nezničitelná. A tady jí nikdo nelikviduje, naopak, nechává se růst, mohutnět a zasypávat semínky další políčka.

„To je jako s údajnými lesy,“ říká mi ing. Chytílek. „Původně tady vrchy byly bez lesů, ale ty se ještě za Maďarů osázely stromy. Ty se vytěžily a zůstaly nálety. S krátkou epizodou za Československa, kdy se tu snažili naši lesníci, mezi kterými byl i můj otec, jenž se ale spíše věnoval stavbě silnic, se tu s porostem nic nedělalo. Takže teď je tu neprostupná džungle starých stromů, suchých a nových keřů. Kdo tohle dá dohromady...“

Kdo dá dohromady políčka, obklíčená bolševníkem, když armáda je zaměstnána tréninkem na východě země, je otázka. U nás se to na Karlovarsku zkoušelo trhat nejen traktory, ale i tanky a obrněnými vozidly, rostliny se sekaly několikrát za rok. A tady...

Za dob Československa tu byly popsány stovky vývěrů minerálních vod. Každá vesnička měla dva, tři. Dokonce tu lesní správa provozovala domky vždy s několika vanami na lázeňské procedury. To vše je ztraceno…

Strojvedoucí a konduktér si odskočili načepovat minerálku. Foto: Václav Fiala

Cestářské variace

Nu a silnice, toť kapitola sama pro sebe. Jak tu mohou mladí úspěšní podnikatelé, respektive mafiáni nebo politici jezdit v luxusních vozech, je mi záhadou. Při delší době zaručeně dostanete mořskou nemoc. A mezi domky? Tam samozřejmě zůstávají cesty prašné, které, když zaprší, se změní v bahnitou lagunu, kde nevíte, jaká jáma na vás čeká. Panoptikum opuštěných, zchátralých kolchozů, kravínů a traktorových stanic, torz nedostavěných baráčků, vil a haciend z devadesátých let, vás bude ještě dlouho pronásledovat. A jen pro malé zasmání – v kraji kolem Mukačeva se říká, že před pár lety tady jel jakýsi významný potentát, pochutnávající si na švestce. Kolosální díra v částečně asfaltové, částečně prašné silnici způsobila, že si zlomil zub. A hned vydal příkaz k opravě cest ve svém regionu. Bylo to sice takové flastříkování, ale na rok, dva to vydrželo...

Kdo tu bude za pár let žít? Ona vlastně ani soběstačnost nebude potřeba, protože obce se vysídlují a vymírají. Lidé prchají do zahraničí nebo alespoň do měst. Nevidím světlo na konci tunelu, ale je možné, že ten tunel se poněkud uhybá...

Cynická ekologie a modré cedule

Co je však všude nové a báječné, to je – kromě již zmíněného všudypřítomného vyzdvihování hrdinů z „východní fronty“ – docela až „masírování“ ekologického přístupu ke krajině, potřeba chrániti přírodu, les... Zní to trochu paradoxně v bohem zapomenuté vesnici, navíc kde se roky řeší „separace odpadu“ tak, že všechno včetně petek a skla z nevratných lahví prostě vyhodíte do nejbližšího křoviska.

A pak ještě jedna věc, pro změnu ve městech, kde je samozřejmě větší koncentrace všemožných úřadů, institucí, škol. To jsou krásné, modré tabulky s ukrajinským, v barvě vyvedeným znakem a popisem daného úřadu. Samozřejmě v ukrajinštině. Pikantní na tom je, že ne všichni umí ukrajinsky, ale na se při razantním vypořádávání se s ruštinou jaksi nevzalo v potaz. Musel to být královský kšeft pro toho, kdo zadal, a nakonec i pro toho, kdo vyrobil takovéto megamnožství modrých cedulí. Ostatně, Ukrajina je vlastně celá plná kontrastů. Tak třeba prezident Petro Porošenko, známý to „čokoládový král“. Majitel mnoha a mnoha fabrik na cukrovinky, má největší zahraniční odbyt – v Ruské federaci. To nepochopíte...

Neprojdou!

Při cestě zpět jsem si dokreslil své představy o nepropustnosti schengenského prostoru a hranice. Ale ještě předtím jsem zaznamenal zajímavý malý incident, kdy účastník našeho zájezdu při rutinní pasové ukrajinské kontrole byl vyzván na malý pohovor do unimobuňky proto, že měl v pasu ruské vízum. Ruskou federaci navštívil prý před pár měsíci jako turista, ale pro pracovníky pohraniční policie a pravděpodobně i tajné služby SBU mohl být špiónem. Ptali se jej na takové věci, kolikrát už byl na Ukrajině, jakou má privátní adresu, zda má druhý pas. Tak nevím, ale se smíchem jsme mu gratulovali, že se již dostal do evidence a kdoví příště...

Abych nezapomněl – k tomu Schengenu. Tradiční čekání na odbavení na slovenské straně připomíná doby z bývalé NDR. Také si schováváte lahve alkoholu, salámy či sýry, a též cigarety, kterých je dovoleno dovážet do EU jen dvě krabičky (ano, čtete správně, ne dvě balení, ale dvě krabičky). To abyste asi neohrozili společný trh Evropské unie... Při tom čekání, slovenští celníci důležitě chodili sem a tam, občas přenesli pár papírů z kanceláře do kanceláře a dělali dojem děsně zaměstnaných lidí, jsme byli svědky, jak „krásně vykostili“ autobus plný ukrajinských zdravotních sestřiček, mířících do České republiky. Čert aby to spral, že nejedou jen na Slovensko, když odtud jim ti „Čechuni či Švédi“ vytáhli už kdekoho...

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Václav Fiala

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

U Jílkové se řešily dávky. Padla tvrdá slova kolem Romů z úst Jiřího Ovčáčka

22:57 U Jílkové se řešily dávky. Padla tvrdá slova kolem Romů z úst Jiřího Ovčáčka

Zhoršuje prezident Zeman etnické napětí ve společnosti? Nebo se Romové stali obětí dezinformační kam…