Dodnes je přesvědčena, že úkolem novináře je povídat si s lidmi, včetně svých kolegů v redakci, protože člověku zpravidla dojdou různé souvislosti.
Zabrousila do minulosti: „Nikdy jsem nepočítala s tím, že by ta hranice zmizela. Někdy v 70. letech (20. století) jsme i my venku podlehli tomu, že to bude se Sovětským svazem na věčné časy,“ zdůraznila. Odešla s přítelem Josefem Rakušanem krátce po vpádu ruských, resp. sovětských tanků do naší vlasti.
Žena, která prožila své dětství v Českých Budějovicích, se domnívala, že do své rodné vlasti se nikdy nevrátí. Přitom ještě během vysokoškolského studia byla přesvědčena, že by nedokázala emigrovat, snad na rok odjet, ale emigrovat ne. Ani jedna z těchto dvou myšlenek se nevyplnila. V roce 1989 přestřihávala „oponu“ v Železné Rudě. „Já jsem si připadala nepatřičně, říkala jsem, proč jsem si, proč bych to měla dělat já,“ prozradila v rozhovoru.
Zajímavé bylo její vysvětlení, proč onen ostnatý drát vlastně stříhala. „Já jsem dostala z rádia úkol od našeho amerického vedení, že když už tam budu, tak bych měla přivést nějaký kotouč toho drátu ostnatýho. Že oni by ho rozstříhali, zalili do plexiskla a dávali ho kongresmanům.“
Ještě před odchodem do Německa jednou v Divadle Na Zábradlí viděla Václava Havla, u něhož ji překvapilo, jaký je to vlastně introvert. V prosinci 1989 pak na Havlovo přání vystoupila v televizi, aby se lidem ukázala, aby ukázala, jak vlastně vypadá Lída Rakušanová, kterou znali jen podle hlasu ze Svobodné Evropy.
„Havel mi tehdy řekl, abych tam řekla, kdo jsem a co dělám. A řekl Pepovi (manželovi), ať dá pozor, aby mě špatně nenasvítili, protože oni to občas dělali tak, že člověk vypadal jak příšera, ať si na to dáme bacha. Potom v těch zprávách to vypadalo tak, že nejdříve vystoupil Ota Šik, který se zrovna vrátil ze Švýcarska, taky nadirigovanej Havlem, pak jsem vystoupila já a pak Tomáš Baťa. ... Já jsem si taky říkala, že bylo důležitý lidem ukázat, že opravdu existujeme a že se chováme celkem lidsky,“ vysvětlila.
Už v závěru roku 1989 jí však v hlavě vyklíčila jedna velká obava. Zdálo se jí, že si lidé malovali budoucnost příliš na růžovo, příliš věřili, že porazili komunisty a teď už bude všechno jen skvělé.
„A já jsem si říkala, to bude pěkná kocovina, až to přijde. A přišlo to poměrné záhy, už v roce 1990. Lidi nevěděli, jak s tím kapitalismem, řada z nich měla existenční problémy. ... A já začínám mít pocit, že v roce 1968 nám demokracii převálcovaly tanky, ale teď mám pocit, že si tu demokracii zničíme sami a žádné tanky k tomu ani nebudeme potřebovat,“ varovala.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
