Dodnes je přesvědčena, že úkolem novináře je povídat si s lidmi, včetně svých kolegů v redakci, protože člověku zpravidla dojdou různé souvislosti.
Zabrousila do minulosti: „Nikdy jsem nepočítala s tím, že by ta hranice zmizela. Někdy v 70. letech (20. století) jsme i my venku podlehli tomu, že to bude se Sovětským svazem na věčné časy,“ zdůraznila. Odešla s přítelem Josefem Rakušanem krátce po vpádu ruských, resp. sovětských tanků do naší vlasti.
Žena, která prožila své dětství v Českých Budějovicích, se domnívala, že do své rodné vlasti se nikdy nevrátí. Přitom ještě během vysokoškolského studia byla přesvědčena, že by nedokázala emigrovat, snad na rok odjet, ale emigrovat ne. Ani jedna z těchto dvou myšlenek se nevyplnila. V roce 1989 přestřihávala „oponu“ v Železné Rudě. „Já jsem si připadala nepatřičně, říkala jsem, proč jsem si, proč bych to měla dělat já,“ prozradila v rozhovoru.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
