„Turecko bylo po celou dobu studené války spojencem Západu. Na druhé světové válce se sice příliš nepodílelo, ale např. korejské války se účastnilo značně a za cenu velkých obětí. Jeho armáda je druhá nejpočetnější v zemích NATO (hned po USA),“ zmínil situaci v době zakladatele turecké republiky Mustafy Kemala. V té době nesla země atributy jako sekulární stát, turecký nacionalismus, sekulární armáda. 

„Od nástupu bývalého premiéra a současného prezidenta R. T. Erdogana k moci v roce 2002 vyvstávaly pochybnosti, do jaké míry chce Erdogan zachovat kemalistický charakter Turecka a do jaké míry jej hodlá opustit v zájmu tzv. islámské demokracie (podle jeho stoupenců), anebo přímo měkkého islamismu a Islámského státu. Tyto pochybnosti jsou po neúspěšném pokusu části turecké armády 15. července letošního roku vyřešeny,“ zmiňuje Joch Erdoganův „protipuč“. Konstatuje také, že dnešní Turecko již není kemalistickým Tureckem, ale Tureckem erdoganovským.

„Je toto Turecko stále naším spojencem? Formálně ano. Turecko je stále členem NATO. Je ale spojencem skutečným? To je otevřenou otázkou,“ dodává Joch. Následně zmiňuje, že Erdogan se v Sýrii profiloval nejdříve jako nepřítel tamního ruského angažmá, aby se následně s ruským prezidentem Vladimirem Putinem smířil.