Odešla paměť českého parlamentu Zdeněk Jičínský: Vzpomínky na Havla s nakreslenými obrázky, zaříznutí Zemana Špidlou, i hutná nálož Topolovi s knížetem

9. 4. 2020 16:13

V jednadevadesáti letech zemřel profesor Zdeněk Jičínský. Poslanec několika parlamentů a člověk, který je mnohými označován za nejvlivnějšího českého legislativce druhé poloviny dvacátého století. Do svého odchodu z parlamentu v roce 2010 byl jedním z nejaktivnějších poslanců a je podepsán pod řadou návrhů. Rovněž byl živoucí pamětí ČSSD, kterou v devadesátých letech s Milošem Zemanem dokázal vrátit do parlamentu a dění v partaji sledoval až do svých posledních dní.

Odešla paměť českého parlamentu Zdeněk Jičínský: Vzpomínky na Havla s nakreslenými obrázky, zaříznutí Zemana Špidlou, i hutná nálož Topolovi s knížetem
Foto: Hans Štembera
Popisek: Zdeněk Jičínský
reklama

Anketa

Chcete, aby byl Andrej Babiš předsedou vlády i po volbách v roce 2021?

85%
15%
hlasovalo: 33508 lidí

Zdeněk Jičínský se už v šedesátých letech stal jedním z nejvlivnějších československých expertů na ústavní právo. Podílel se už na přípravách Ústavy z roku 1960. Někteří mu později pomstychtivě připomínali některé jeho ideologičtější výroky a texty z té doby, například jeho příkré hodnocení prvorepublikové sociální demokracie, kterou popsal slovy „reformisté s mozky ztuhlými parlamentním kreténismem“. Na druhou stranu působil v rehabilitačních komisích, které řešily nápravu křivd padesátých let.

Přednášel na pražské právnické fakultě. Takto na něj při příležitosti devadesátých let vzpomínal jeho kolega Petr Pithart: „Pokud mohu já svědčit (byli jsme na jedné katedře od roku 1964 až do okupace, pak jsme se setkávali ve společenství Charty 77 a později v polistopadové vrcholové politice Občanského fóra), byl Zdeněk hodnotově pevně zakotvený, tvrdohlavý pragmatik, kterého nebylo snadné (tedy: bylo nemožné) – „ukecat“. Určitě se měnily spíše poměry než on“. 

V roce 1968 byl jedním z nejdůležitějších tvůrců tzv. federalizace, která zavedla rozdělení pravomocí mezi federální a republikové orgány Československa. „Součástí tehdejších obrodných procesů byla i snaha zajistit rovnoprávné postavení slovenského národa politicky i ústavněprávně. Proto v roce 1968 vznikla vládní komise pro přípravu nového, federativního řešení,“ vzpomínal při padesátém výročí v roce 2018.

Následně se stal poslancem, tuto funkci ale musel v roce 1969 opustil.Byl vyloučen i z KSČ a vyhozen z Právnické fakulty. Poté až do roku 1989 působil jako podnikový právník, přitom podepsal Chartu 77. Stal se jednou z hlavních tváří tzv. „Obrody“, hnutí vyloučených komunistů z roku 1968, kteří chtěli komunismus napravit právě návratem k myšlenkám Pražského jara.

Patřil k nejvlivnějším osobnostem Listopadu 1989, byť právě jeho význam se v některých kruzích moc nepřipomínal. Publikace o Listopadu, například kniha Jiřího Suka Labyrintem revoluce ale prokazují, že patřil k těm, kteří si na poradách nejčastěji brali slovo a přicházeli s návrhy. Velmi bojoval za prezidentskou kandidaturu Alexandra Dubčeka.

Stal se prvním místopředsedou Federálního shromáždění a mnozí vzpomínají, že to byl on, kdo za už ne tak produktivního Alexandra Dubčeka parlament reálně řídil. Právě Jičínský také předsedal jednání, když v něm Václav Havel k šoku všech okolo rozpoutal tzv. „pomlčkovou válku“, neboli spor o název federálního státu.

„Všichni jsme dost koukali. Václav Havel tam tehdy s sebou přivedl svého kamaráda, výtvarníka Josku Skalníka, a ten tam začal vytahovat návrhy státního znaku a dalších symbolů, jak by měly vypadat. Bylo to naprosto absurdní a samozřejmě nebylo možné, aby se to rovnou schválilo,“ vzpomínal nedávno pro ParlamentníListy.cz.

Mnozí také vzpomínali, že právě Jičínský měl zásadní vliv na podobu volebního systému. Právě on prosazoval, aby byl zaveden systém poměrného zastoupení a dokázal svou představu prosadit.

Pokračoval v roli jednoho z nejvýznamnějších parlamentních legislativců, vedl jednání o uspořádání státu i o hospodářských reformách. Vzpomínal, jak si Václav Klaus a další ekonomové do svých reforem nenechali od právníků moc mluvit.

Po volbách v roce 1992 se vrátil do Federálního shromáždění, kde spolu s kolegy z klubu sociální demokracie (Miloš Zeman, Valtr Komárek) odmítali rozdělení Československa podle scénáře, který sepsali Václav Klaus a Vladimír Mečiar.

Jičínský sám se pak podílel na přípravě návrhu ústavy nové České republiky, který byl protinávrhem proti textu komise, jmenované Klausovou vládou. Vynikal zejména tím, že nepočítal se Senátem jako druhou komorou, parlament měl být jednokomorový. Kritika Senátu se stala jedním z jeho důležitých témat i později, když byl uveden v život.

Jeho text pak předložili sociální demokraté v České národní radě jako poslaneckou iniciativu, ale z formálních důvodů vůbec nebyl přijat do projednávání. „Tehdy vláda předložila návrh sepsaný onou skupinou profesorů, a sociální demokracie se pokusila předložit vlastní alternativní návrh Ústavy. A tento návrh byl odmítnut s formální námitkou, že nebyly předloženy zásady návrhu, ale pouze jeho text. Jenže v té době, kdy byl nedostatek času, tak vytáhnout ty zásady bylo zcela absurdní. Byl to zjevně politický výmysl. Prostě představitelé pravice se nechtěli tím návrhem sociální demokracie zabývat,“ vzpomínal později.

Zánikem Československa zanikl i jeho mandát ve Federálního shromáždění, a tak se jako další tehdejší poslanci ocitl bez práce. Vrátil se na Právnickou fakultu a spolupracoval s ČSSD, kam jej přizval nově zvolený předseda Miloš Zeman.

Ve volbách roku 1996 pak ČSSD téměř porazila ODS a Zdeněk Jičínský se vrátil do parlamentu, tentokrát českého. Stal se jedním z nejvlivnějších ústavněprávních expertů.

Po volbách v roce 1998 byl hlavním tvůrcem návrhu změny volebního systému, který měl posílit pozici vítěze voleb a zmírnit jeho závislost na menších koaličních stranách. Rovněž zaváděl jasná pravidla pro povolební jmenování vlád (na základě zkušenosti s chováním Václava Havla při sestavování vlád Josefa Tošovského v roce 1997 a Miloše Zemana v roce 1998).

Tento návrh byl později zejména prezidentem Havlem a jeho sympatizanty vydáván za pokus o likvidaci demokracie. Václav Havel, který k Ústavnímu soudu dorazil osobně v doprovodu právničky Kateřiny Šimáčkové (dnešní ústavní soudkyně), tehdy pronesl: „Cítil jsem, že nemohu mlčet k pokusu legálně odcizit právní systém ústavně zaručeným principům a tím i podstatě demokracie".

V následujícím období sledoval turbulence ČSSD pod předsedy Špidlou, Grossem a Paroubkem. Později neváhal z pozice pamětníka vystoupit a připomenout věci, které zrovna nebyly pohodlné.

Zdeněk Jičínský působil v Poslanecké sněmovně až do roku 2010, až do konce patřil k nejaktivnějším poslancům. Kromě legislativních otázek vehementně vystupoval například v kauze amerického radaru v Brdech, kdy kritizoval jednostrannou zahraniční politiku Topolánkovy vlády.

Po odchodu často komentoval především situaci v ČSSD, zejména to, co prováděl předseda Bohuslav Sobotka. „Já jsem po minulém sjezdu napsal, že nepovažuji za dobré, že vedení je složené jen ze Sobotkových stoupenců, bylo to možná tehdy pochopitelné vzhledem k té historii neblahé lánské schůzky. Ale to už je dávno, tyto věci už jsou minulostí, neměly by být vytahovány jako prostředek odmítání těch či oněch názorů s tím, že s nimi přichází přece „ten pučista“. To si sociální demokracie nemůže dovolit, pokud chce vést účinný politický zápas,“ vykládal pro ParlamentníListy.cz v roce 2016.

Po volbách v roce 2017 mu vadil nejasný postoj, který ČSSD zaujala v Babišově vládě, kde svému partnerovi často okopávala kotníky. „Jsem stále přesvědčen o tom, že je dobře, že je sociální demokracie ve vládě, protože nemůže soutěžit s pravicovou opozicí v kritickém vztahu k Babišovi, ten může dávat najevo při sporech o tu či onu položku vládního prohlášení, o ty či ony otázky legislativní či praktické politiky, kdy se musí sociální demokracie s hnutím ANO dohodnout v rámci koaličního jednání, jak budou postupovat jako vláda,“ uvedl poté, co ČSSD v listopadu 2018 při hlasování o nedůvěře vládě raději opustila sál.

Hájil prezidenta Zemana před útoky, že „táhne zemi na východ“, jak s oblibou vykládali jeho političtí odpůrci: „Miloš Zeman nepochybně jako někdejší předseda vlády i prezident je stoupencem toho, že Česká republika patří do západních struktur. Nejsou pochybnosti, že by neměla patřit do Evropské unie a do NATO. Ale pokud podporuje pozitivní vztahy jak vůči Čínské republice, tak vůči Rusku, myslím, že to stojí za ocenění. Vezmeme-li v úvahu vztah Evropské unie k Ukrajině a tomu zkorumpovanému systému, který ovládají oligarchové, nemyslím, že je to politika, která Evropské unii sluší,“ ujišťoval.

A rovněž před apokalyptickými skazkami o tom, jak svými vstupy do české politiky likviduje demokracii. „Jakkoli se na začátku prezidentského období šířily obavy, že bude usilovat o poloprezidentskou republiku, obdobně jako je tomu ve Francii, nic z toho se nestalo. Různé zásahy prezidenta srovnatelné s tím, co dělá Miloš Zeman, můžeme spojit i s obdobím Václava Klause i Václava Havla, byť už je to zapomenuto, protože je to dávno,“ bilancoval na konci Zemanova prvního prezidentského období.

A prezident neváhal jej navštívit doma v Nymburce, když se tam jako host účastnil sjezdu KSČM. A v roce 2014 jej ocenil Medailí Za zásluhy.

Prezident Zeman u profesora Jičínského

Ještě v loňském roce komentoval rozložení sil v současné Poslanecké sněmovně: „Když slabé parlamentní pravicové strany vyvolaly schůzi, kterou sněmovna neschválila, spolehly se na to, že prostřednictvím svých mluvčích, kteří mají přednostní právo na vystoupení, se věnovali kritice Babiše, ať už důvodné nebo nedůvodné, ale nic nového tam nezaznělo. Představitelé těchto stran dělají chybu, neuvědomí si, že tímto způsobem nepřidávají něco ke kritické rozpravě a kritickému duchu společnosti a naopak tu udržují nejrůznější negativní soudy, které se táhnou od posledních voleb“.

Pozorně sledoval loňskou letní etudu kolem odvolávání ministra kultury Antonína Staňka, kdy se nezdržel poznámky o „českém ústavně politickém folklóru“.

V listopadu se pak účastnil vzpomínek na třicet let staré události Sametové revoluce. Byl i účastníkem velké debaty o třiceti letech polistopadové éry, kde doplnil Petra Pitharta a Václava Klause. V ní mimo jiné vysvětloval, proč je podle něj řada lidí tímto vývojem zklamaná. Normalizace podle něj dávala lidem jistotu a sociální úroveň, která nebyla nijak oslnivá, ale ani nízká, zejména ve srovnání se zbytkem východního bloku. „Na tu změnu jsme jako společnost nebyli připraveni, a ani jsme nemohli být.“ Pro tyto lidi podle něj nemá pojem svoboda trvalý význam a možnost o sobě rozhodovat byla něčím zcela novým, na co lidé reagovali různě.

V tomto pořadu také zmínil, že v současné době se díky překotným technologickým změnám poněkud proměňuje význam a vnímání lidské svobody. To je téma, o kterém se v posledních dnech díky vládním opatřením proti koronaviru poměrně často hovoří. Živoucí paměť českého ústavního práva už k tomu bohužel nic neřekne.

25.2.2020: Asi poslední veřejné vystoupení profesora Zdeňka Jičínského

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jakub Vosáhlo
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Auto Brejla začalo kšeftovat s ochrannými pomůckami. Rozhlas u něj nakoupil respirátory za stovky tisíc

18:03 Auto Brejla začalo kšeftovat s ochrannými pomůckami. Rozhlas u něj nakoupil respirátory za stovky tisíc

Při pohledu do registru smluv nás zaujala smlouva mezi veřejnoprávním Českým rozhlasem a autorizovan…