Před rokem 1989 byla podle Pečinky prezidentská amnestie především korektivem justiční zvůle a v tomto smyslu byla institutem velmi populárním. Hlavy státu si tak rovněž získávaly popularitu. Zlom nastal v roce 1990, kdy vydal širokou amnestii prezident Václav Havel. Na svobodu se dostalo 23 tisíc vězňů, více než dvě třetiny, přičemž nikdo netušil, co s nimi. Propuštění vězni tak začali bivakovat na ulicích měst, nebo rovnou znovu páchat trestnou činnost. Kvůli tomu získalo slovo „amnestie“ negativní nádech.

Bohužel hrozí, že něco podobného se stane i po nejnovější amnestii prezidenta Klause. Tu Pečinka hodnotí jako v zásadě rozumnou. Sníží počet vězňů a přeplněnost věznic, který aktuálně pomalu začínal hrozit průšvihem, a umožní tak klidnou diskusi o systematičtějším řešení. Například o redukci vazebního stíhání, nebo uplatňování alternativních trestů.