Setkal jsem se se školou, která opakovaně budí diskuse ohledně svého přístupu a přínosu pro výchovu dětí. Na sklonku roku 2012 jsme s pobaveným zájmem sledovali úvahy o blížícím se konci světa. Nebrali jsme je zcela vážně, a proto nás nenapadlo, že by je bral vážně někdo jiný. Jsem přesvědčen, že v těchto otázkách má svoji funkci také škola. Měla by usměrňovat vývoj dítěte. Pokud nedokáže přesvědčivě vyvracet předsudky prostředí, ze kterého dítě do školy přišlo, neplní svou funkci. Ředitelka této školy však akceptovala v závěru inkriminovaného roku omluvenky žáků, kteří přestali chodit do školy, protože se blíží konec světa!

Možná jste viděli vynikající americký film se Spencerem Tracym v hlavní roli. Kdo seje vítr. Film se opírá o skutečnou událost – tzv. opičí proces. V malém městečku fanatičtí zastánci jediného pravého výkladu uspořádání světa podle jediné možné věrouky, která se nikdy v ničem nemýlí, obžalují z bezvěrectví a kažení mládeže mladého učitele, který ve škole učí o Darwinově teorii o původu člověka. Z bezvýznamného městečka se stane dějiště zápasu o práva a povinnosti učitele. Je to hodně dobrý film. O předsudcích, náboženské netoleranci, o manipulaci s veřejným míněním. O poslání učitele. O mravních hodnotách. O zbabělosti a pohodlnosti. O konjukturalismu.

Škola a učitelé mají právo učit a vychovávat děti. Nechceme určovat šablonu, jak to mají dělat. Ale chceme, aby spolu s tím právem šla i povinnost. Povinnost přispět svými silami k rozvoji osobnosti toho myšlením zdaleka ne malého človíčka. Vždyť za jeho růst nesou odpovědnost. Nejenom, že jim ho svěřila k výchově rodina, ale především to byla společnost, která jim dala důvěru a nástroje, aby své poslání mohli plnit.