Kechlibar se úvodem svého textu podíval do historie, kdy si povšiml nadstandardních vztahů mezi oběma zeměmi už začátkem 20. století. Tehdy se obě země, jak zmiňuje, pustily do projektu „dráha Berlín–Bagdád“, jenž velmi dráždil Brity a Rusy. Jak dodává následně, Turecko po boku Německa vstoupilo i do první světové války. 

„Společně bojovali, společně byli poraženi. Jak v Německu, tak v Turecku následovalo období politické nestability. V Turecku se odehrála arménská genocida, která svým ‚úspěchem‘ inspirovala nacisty v pozdější genocidě Židů,“ zkonstatoval Kechlibar. Popisuje pak i situaci po druhé světové válce, kdy bylo Německo poničeno a trpělo nedostatkem pracovních sil. 

„Hodně německých mužů padlo nebo bylo zmrzačeno, takže nebyli schopni zastávat fyzicky namáhavé práce. Na nátlak německých zaměstnavatelů podepsala SRN mezinárodní smlouvu s Tureckem, která umožňovala tureckým občanům ucházet se o práci v Německu. Vznikl eufemismus ‚Gastarbeiter‘ (pracující host). Po pár letech, opět na nátlak německých podniků, byla zrušena klauzule, podle níž se Gastarbeiter měl po dvou letech vrátit zpět do vlasti. Tím se začala vytvářet permanentní komunita, která se ještě posílila, když v roce 1974 začal platit zákon o slučování rodin,“ popsal Kechlibar.

Následně uvedl, že v zemi je hodně Turků, i když nikdo neví pořádně kolik. „Nemálo držitelů tureckých pasů jsou totiž Kurdové, kteří s Turky nechtějí mít mnoho společného. Pak také existuje značné množství potomků ze smíšených rodin a v neposlední řadě do Německa zamířilo i pár desítek až set tisíc balkánských Turků, kteří mají občanství příslušných států (Bulharsko, Řecko, Makedonie),“ poznamenal Kechlibar a dodal i odhady o počtu osob.