„Konec roku 1968 se tak už nese ve znamení občanské demobilizace, která byla vcelku přirozeným důsledkem totální odevzdanosti tehdejšího – nominálně reformního vedení strany. Lid si totiž velmi brzy uvědomil, že sice chtěl být s nimi, ale oni s lidem už jaksi nebyli. Koneckonců, přesně na to chtěl poukázat Jan Palach svým spektakulárním činem hned v lednu následujícího roku,“ dodává.
Kunštát postavu Gustáva Husáka hodnotí jako: „Muže moci, mimořádného tahu na branku, nezlomné vůle a neochvějné víry ve vlastní výjimečnost.“ Na druhé straně prý šlo také o člověka schopného a ochotného pragmaticky manévrovat a možná i podléhajícího jistému mesiášskému komplexu. Kunštát připomněl i proslulý tradovaný Husákův výrok: „Já tento národ z toho musím zachrániť, aj keby mi všetci mali napľuť do očí!“
Fotogalerie: - Husák v muzeu
A o tehdejším režimu Kunštát tvrdí: „Namísto teroru Husákův režim nastolil tichou společenskou smlouvu s veřejností. Tento neformální kontrakt spočíval v nabídce sociálních jistot, určité úrovně konzumu a relativního růstu blahobytu výměnou za závazek společnosti k vlastní depolitizaci, tedy za vzdání se možnosti aktivně zasahovat do politiky.“ Připomněl též, že normalizaci nelze srovnávat s útlakem režimu v období 50. let a že za činnost v průběhu pražského jara nebyl nikdo odsouzen do vězení.
O účasti občanů na oslavách a průvodech, které do značné míry legitimizovaly režim, pak Kunštát tvrdí: „Nezanedbatelná část společnosti přitom tento diskurz do určité míry přijala za svůj – z pragmatismu, ale i v upřímném přesvědčení o legitimitě ‚reálného socialismu‘: Fakticky si tak přivlastnila proklamovaný ideologický rámec režimu k vlastním a zcela neideologickým cílům, tedy k ‚uspokojení‘ každodenních potřeb a zájmů. Hranice mezi pouhou pasivitou, rezignovaným přijetím reality, aktivním podílením se na rituálech moci a upřímnými projevy loajality byla velmi nečitelná. Z výhod systému těžili všichni, snad s čestnou výjimkou vyhraněné opozice. Základním pocitem té doby byla spíše lhostejnost než strach.“
Kunštát dodává, že „‚většina‘ ale nepatřila ani k explicitním prorežimním přisluhovačům, ať už ideologicky zoceleným, nebo naopak bezpáteřním“. Projevy konformity byly podle něho vesměs motivovány pragmatismem a omezovaly se na nutné zlo („udělám jen to, co po mně chtějí“) a byly řízeny maximou „žít normálně“ („třeba snahou dostat se na školu, do vysněného zaměstnání nebo na zahraniční cestu“).
Fotogalerie: - Komunisté v Mostě
Na to, že některá sociologická šetření vypovídají o tom, že je tady nemalá část společnosti, pro kterou není předlistopadový režim pouhým zlem, Kunštát odpovídá: „Jistě, kdykoliv se snažíme mluvit o normalizačním režimu, vstupujeme do prostoru, v němž spolu soupeří různé pravdy a odlišné vzpomínky. ‚Temno‘ normalizace mělo pro mnohé docela dost světlých momentů. Lidská paměť je individualizovaná, odvozená od vlastního, svébytného příběhu. Vzpomínky jednotlivců, rodin i celých sociálních skupin zdaleka ne vždy odpovídají konvenčnímu pohledu katedrové historiografie, politologů, převažujícího veřejného diskurzu nebo mediálnímu mainstreamu.“
A dodává: „Rozličné paměti na individuální i skupinové úrovni mají někdy dost odlišné, či dokonce protichůdné akcenty. Komunistickou éru jen zřídkakdy popisují v kategoriích čirého zla a o roce 1989 neuvažují jako o radikálním konci dějin. Občas třeba relativizují zločinnou podstatu komunistické vlády a velmi často připouštějí existenci lecčeho dobrého za ‚totáče‘ (např. hmotně zajištěnější časy, pohodlný život). A je to zcela logické a přirozené.“
Reportér Vratislav Dostál pak k tématu podotkl: „Dneska často slýcháme hlasy o tom, v jak ponuré politické situaci se nacházíme. Vždycky v duchu přemítám, kde nebo v čem asi tak lidé spatřovali naději v takových letech 1982 nebo 1983. V Sovětském svazu se u moci střídali starci typu Andropova a Černěnka, u nás to byl čas politické stability. Změna poměrů v nedohlednu, přesto tady byli lidé, kteří se angažovali v opozici.“ Načež Kunštát zareagoval, že současnost a realita počátku 80. let opravdu nejsou souměřitelné. „Obávám se, že tehdy se jen málokdo trápil tím, v jak truchlivé době žije. Češi patrně byli – alespoň ve své většině – ‚za komunistů‘ docela spokojeni. Režim – vlastně jakýkoliv režim – koneckonců nemohl dokázat zcela znehodnotit obyčejné lidské životy. Otravný policejní stát vyžadující poslušnost a účast na přihlouplých rituálech ponechal docela rozsáhlý prostor osobní svobody.“
Fotogalerie: - Komunisté proti zdražování
Normalizaci sice můžeme chápat jako „příběh bezpráví“, ale pro většinu lidí měla podle Kunštáta zároveň mnoho dalších a podle všeho podstatnějších dimenzí: „Například tu, že většina populace ‚žila dobře‘ nebo alespoň tak nějak ‚normálně‘. Byla to namnoze léta ekonomického zlepšení (například pro dělníky), politiku a soukromí lidé striktně oddělili a o nic ‚veřejného‘ se raději nestarali. Pro mnohé to byly v jádru dobré časy, kdy se v jejich životě nic převratného ani dramatického nedělo.“
„Byly vykolíkovány poklidným rodinným vegetováním a velkoryse pojednaným volným časem, stráveným s kolegy, sledováním televizních seriálů nebo věnovaným zájmům a zálibám (neobvykle rozšířený fenomén ‚koníčkaření‘ a rozličného kutilství byl doslova znamením doby!). Uzavírala se manželství a plodily děti, vesele se dovolenkovalo. Skoro každý měl dost důvodů být alespoň někdy, a třeba i často, jednoduše šťastný a spokojený,“ myslí si Kunštát.
„Revoluce jako radikální rozchod s ‚minulým‘ a nastolení ‚nového‘ je iluzí,“ vyjádřil se Kunštát a máme prý stále dědictví tohoto „normalizačního vědomí“, které se v praxi projevuje například občanskou pasivitou, paternalistickými nároky na stát, nedůvěrou v politiku a demokratické mechanismy, distancí od vrchnosti, té pražské nebo třeba té bruselské, ve zdánlivě paradoxní kombinaci s podléháním aktuálním mocným.
Fotogalerie: - Komunisté na vodě
K požadavku zrušení komunistické strany Kunštát namítá: „Realistický nebyl a není. Ponechme stranou, že pro stabilitu i kvalitu naší demokracie vždy byla větším rizikem nevěrohodnost politiky ‚systémových‘ stran než nostalgie, překrucování historické pravdy či touha po sociálních jistotách následovníků Grebeníčka a Filipa.“ „Radikální zúčtování s komunistickou stranou by také prý bylo v rozporu s étosem listopadu (‚nejsme jako oni‘), a – zcela pragmaticky vzato – by to mohlo podlomit legitimitu revoluce i jejích čelných protagonistů.
_profil_top.jpg)
A pak přišlo i na porovnání Gustáva Husáka s Václavem Havlem: „Obě významné historické postavy mají překvapivě leccos společného, jakkoliv podobná přirovnání mohou vyznít poněkud násilně. Oba byli vězni téhož režimu, aby posléze, byť každý ve zcela jiném kontextu, stanuli na Pražském hradě. To je ovšem svým způsobem spíše kuriozita či shoda okolností než nějaký významný sdílený znak.“
Fotogalerie: - Magický Havel
Závěrem pak Kunštát i odpověděl, zdali jsou premiér Andrej Babiš či prezident Miloš Zeman určitým „návratem k předlistopadovým myšlenkám a chování“: „Pravda je, že Zeman a později do jisté míry i Babiš se stali mluvčími těch částí společnosti, které poměrně brzy pochopily, že úplně nepatří mezi vítěze demokratické transformace, a v důsledku toho se do určité míry odcizily demokratickému uspořádání.“
Ing. Miloš Zeman
Fotogalerie: - Zeman v Rusku
Podle Kunštáta je nynější situace radikálně odlišná. To však podle něho neznamená, že Zeman i Babiš vůbec nenavazují na jisté dílčí normalizační tradice: „Zeman a jeho nejrůznější političtí přátelé kupříkladu docela pěkně odkazují k brunátnému křupanství okresních zemědělských tajemníků včetně tak typické fyziognomie a estetického vkusu. Babiš je zase dobrým příkladem kultu expertního řízení a technokratického manažerismu, velmi příznačného právě pro normalizační režim,“ tvrdí.
- Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rak
