Je dnes „systém“ synonymem řádu, stability, bezpečí? Anebo je „systém“ sprosté slovo? Jak kdy a jak pro koho, samozřejmě. Hodně záleží na tom, co je alternativou „systému“, zda je to chaos, anarchie, anebo zda je opakem systému svoboda, naděje a rozum. Jisté je, že nejsme konfrontováni se systémem coby akademickým konstruktem, nýbrž s jeho zcela konkrétní praktickou aplikací. A někdy to vypadá, že obrana systému apeluje na věrnost ideálu, se kterým ovšem reálný stav systému nemá mnoho společného.

Jedna taková debata o systémovosti a antisystémovosti se nyní točí kolem politické strany SOCDEM, známé pamětníkům pod názvem ČSSD. Tato kdysi vlivná systémová parlamentní strana, těšící se podpoře chudiny a nižší střední třídy, v průběhu let politicky chřadla, jak chřadl politický systém, diskreditovaný systémovými stranami, jako byla liberální ČSSD. Když se dnes SOCDEM prohlašuje za systémovou stranu, říká tím hrstce svých potenciálních voličů, že hodlá zůstat součástí problému.

Loajalita k systému se chápe jako nutná, nikoli ovšem postačující podmínka zisku místa u koryta. Otázkou je, kolik voličů ve volbách řeší zasedací pořádek u politického žlabu, a kolik z nich se zajímá, co míní ta která strana udělat se systémem, aby z něj občané měli užitek. SOCDEM čestně hlásí, že akceptuje systémové mantinely a nemíní se angažovat v jejich demontáži. Je ironií, že se tím zříká místa u žlabu, kvůli kterému se lísá k systému!