Napříč Arménií „Trumpova cesta“. A návrh na Nobelovku k tomu

Krátce před oznámením, že se s ruským prezidentem Putinem sejde příští týden na Aljašce, se Donaldu Trumpovi povedl kousek, kterým podle některých komentátorů doposud nejvíce ukázal svou převahu nad ruským prezidentem.

V Bílém domě se podpisem a rukoudáním uzavřela jedna z nejsložitějších kapitol postsovětské historie – hraniční spor mezi dvěma bývalými svazovými republikami SSSR, který opakovaně eskaloval v krutou válku a humanitární katastrofu.

Donald Trump sehrál roli prostředníka, a oba signatáři již avizovali, že jej navrhnou na Nobelovu cenu míru.

„Hořká pilulka pro blazeované liberály, hovořící o ‚oranžové opici‘. Zatímco ti jejich ňuňani rozjížděli jednu válku za druhou, a přesto ztráceli globální vliv, Trump války ukončuje a vliv pro Ameriku znovu získává,“ poznamenal k tomu komentátor Zbyněk Passer.

Pro mnohé je to skutečně překvapení. Už proto, že kauza Náhorní Karabach se doposud řešila spíše v Moskvě. A to docela často. Oblast na historickém rusko-perském pomezí byla jedním z klasických případů krvavých hranic mezi civilizacemi, kde se potkávali křesťanští Arméni a muslimští Ázerové.

Po vzniku Sovětského svazu se sousedící země staly součástí Zakavkazské sovětské federativní socialistické republiky a smíšené území bylo rozhodnutím z Moskvy přidělena Ázerbájdžánu, od kterého jej ale oddělovala část území pod správou Arménů. Ti měli v Karabachu ve dvacátém století dominantní početní převahu, která ale v jeho druhé polovině postupně začala klesat díky vysoké natalitě Ázerů.

Po přijetí sovětské ústavy v roce 1936 se z Arménie a Ázerbájdžánu staly formálně samostatné svazové republiky, s problematicky delimitovanými hranicemi. V etnicky i konfesně smíšeném Náhorním Karabachu postupně stoupalo napětí mezi oběma národy.

Ze sovětského ministra otcem národa

Ázerbájdžán byl větší, strategičtější a pro SSSR díky místním zásobám ropy ekonomicky klíčový, čemuž odpovídala i rozdílná pozice obou zemí v rámci Sovětského svazu. V rámci Ázerbájdžánské svazové republiky si od šedesátých let vybudoval neotřesitelnou pozici místní stranický předseda Hejdar Alijev. Rodák z pohraničního Nachičevanu se nakonec stal nejvýše postaveným muslimem v historii SSSR, když na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vykonával funkci prvního místopředsedy (oficiálně „prvního náměstka předsedy“) v sovětské Radě ministrů.

V osmdesátých letech se jeho kariéra zastavila po sporech s Michailem Gorbačovem, který chtěl, jak popisuje jeho životopisec William Taubman, v rámci perestrojky rozbíjet často až mafiánské struktury kolem tajemníků jižních republik, kterým posměšně říkal „chánové“. Tento proces se moc nepovedl, v Moskvě vybraní nástupci nebyli přijímáni a důsledkem byl nárůst nacionalismu, se kterým se místní funkcionáři dokázali svézt.

Včetně Hejdara Alijeva, který byl od počátku devadesátých let zásadní postavou nově samostatného Ázerbájdžánu, strategicky umístěné země s více než desetimilionovou populací a celosvětově poptávanými bohatými ložisky ropy.

V roce 1993 Alijev pučem svrhl někdejšího disidenta Abulfaze Elčibeje a sám se stal prezidentem. V průběhu devadesátých let jeho rodina a přátelé ovládli celou státní správu a když v roce 2003 těžce onemocněl, předal stát v podstatě „v mašličkách“ synu Ilhamu Alievovi. Někdejší sovětský akademik, který za otcovy vlády řídil ázerbájdžánský ropný průmysl, získal ve zpochybňovaných volbách 77,97 procent hlasů. Ve všech dalších překročil 80 procent, aktuálně vykonává bez přerušení už svůj pátý mandát.

Je rok 2023 a Ázerbájdžán si připomíná sto let od narození Hejdara Alijeva

Poté, co ukrajinská válka odvrátila Evropu od ruské ropy, je nepostradatelnou světovou postavou, takže jej za českého předsednictví vítal Petr Fiala na Pražském hradě a nyní jeho schůzka s Donaldem Trumpem měla zahrnovat mnohem širší agendu, než podpis dohody i Náhorním Karabachu.

Arménie prošla poněkud méně přehledným politickým vývojem. Ve volbách skutečně docházelo ke střetům programů a vizí, ale ožehavá témata byla často řešena dost ostře. Takže třeba v roce 1999 byl premiér Vazger Sarkisjan zastřelen přímo v parlamentním řečništi během projevu.

Téma Náhorního Karabachu je ale pro tamní politické dění rovněž klíčové. Se sporným územím byli nějakým způsobem spojeni hned tři z pěti prezidentů země.

Vraždili děti, a Gorbačov jen koukal

Vývoj v oblasti byl totiž velmi dramatický už od osmdesátých let, kdy v řadě sovětských zemí došlo k probuzení národnostních vášní.

Střety mezi Ázery a Arménci eskaloval zejména pogrom ve městě Sumgait v ázerbájdžánském vnitrozemí v únoru 1988. Dav tam tehdy zaútočil na arménskou menšinu a výsledkem bylo několik desítek mrtvých (oficiálně třicet dva, hovoří se až o dvou stovkách). Zatímco sovětské bezpečnostní složky nedokázaly reagovat, docházelo k tak děsivým scénám, jako vtrhávání do soukromých bytů a vyhazování dětí z oken vysokých paneláků. To na konci osmdesátých let vyvolalo mezinárodní zděšení.

Během následujícího roku se obě strany radikalizovaly. Náladu v Arménii ještě zhoršila neschopnost sovětské vlády reagovat na tamní katastrofální zemětřesení, které postihlo i oblasti, kde v provizoriu žili váleční uprchlíci z Náhorního Karabachu.

Michail Gorbačov se bál jakkoliv zasahovat do hranice mezi oběma republikami, protože různé územní požadavky měli i další členové svazu. Postupně tak v horském terénu propukla partyzánská válka.

Po rozpadu SSSR a vzniku nástupnických republik se z ní stal regulérní válečný konflikt mezi sousedními státy. Obě strany se snažily získat co nejvíce zbraní rozpuštěné sovětské armády, v čemž byli úspěšnější Ázerové; Arménie zase získala podporu Západu. Po prvních neúspěšných jednáních a dalších dvou letech krvavých bojů nakonec byla tato „první válka v Náhorním Karabachu“ uzavřena v roce 1994 za zprostředkování Ruska.

Na území byla vyhlášena republika, která formálně podléhala Ázerbájdžánu, ale měla výraznou autonomii. Její zástupci poměrně intenzivně spolupracovali se sousední Arménií. Čas od času docházelo k lokálním přestřelkám, které eskalovaly po roce 2016.

V září 2020 se opět rozpoutala válka, která byla prakticky jedinou významnou globální událostí roku, který byl jinak ve znamení pandemie. Ázerbájdžán do ní vstoupil s významnou podporou Turecka, jehož prezident Erdogan vzájemný vztah popisuje slovy „dva státy, jeden národ“. Hovořilo se rovněž o účasti džihádistických bojovníků z ukončené války v Sýrii, které měl zajistit prezident Erdogan. Ázerbájdžánská ofenziva byla významná také využitím celé řady technických novinek, které se později objevily i v ukrajinské válce.

Válka se vyznačovala výraznou převahou na straně Ázerbájdžánu, jehož prezident Alijev po čtyřiceti dnech bojů ohlásil dobytí Suši, druhého největšího města Náhorního Karabachu. 10. listopadu bylo uzavřeno příměří, zprostředkované ruským prezidentem Putinem. Hned několik dní poté ale ruská mírová mise hlásila porušování příměří ze strany Ázerbájdžánu, jenž v oblasti výrazně posílil a v roce 2023, po měsících blokády, se rozhodl ke konečnému útoku. Ten vyvolal obavy mezi karabašskými Armény, což vedlo k masovému odchodu a k humanitární katastrofě. Opustit domovy mělo více než 100 tisíc lidí.

Tato válka proběhla velmi rychle, během dvou dnů, a došlo při ní také k úmrtí několika příslušníků mírových sborů a ostřelování města Stěpanakert po vyhlášení příměří. „Karabach je Ázerbájdžán,“ ohlásil v televizi prezident Alijev.

O několik dní později pořádali čeští Arméni velmi ponurou akci v Praze na Staroměstském náměstí, při které žádali svět o podporu. Západ, který zrovna v té době potřeboval Ázerbájdžán k řešení energetické krize po odstřižení od ruské ropy, se ale omezil jen na formální výzvy k jednání.

V českých podmínkách byla tato fáze spojena s trapasem předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéty Pekarové Adamové, která při návštěvě v Baku naopak odsoudila Arménii.

Rusko, které doposud bylo v regionu hlavním zprostředkovatelem, bylo v tomto případě mnohem méně aktivní. Důvodem bylo nejen vlastní angažmá na Ukrajině, ale také postoje arménského premiéra Pašinjana, který Moskvu kritizoval a sondoval možnosti přistoupení k Evropské unii. O ty se zajímá dodnes.

K tomu je však nezbytné mít vyřešené vlastní územní záležitosti. „Věřím, že se nám podaří uzavřít náš spor s Ázerbájdžánem ještě do konce roku,“ říkal arménský premiér Nikola Pašinjan, když v červnu vystupoval na pražské konferenci GLOBSEC.

Komentátor Štěpán Kotrba se ale domnívá, že Putinovi to až tolik líto nebude. „Pro Rusko měl Náhorní Karabach utilitární význam jako potenciální transportní trasa ropy a plynu z Íránu,“ vysvětluje. Arméni se více než půl století domnívali, že Rusko brání jejich zemi coby výspu křesťanství před muslimy, ale Moskva se na to takto nikdy nedívala.

„Arménie pro Rusko ztratila strategickou cenu. Dnes má cenu pro Západ, v jeho snaze obklíčit Rusko ze severu (pribaltiki) a z jihu (turkické republiky až po Kazachstán, aby vrazili islámský klín mezi Rusko a Čínu), donutit ho k vojenským operacím jako byla ta v Čečensku a k ostraze tisíců kilometrů stepních hranic,“ zamýšlí se.

A Rusko to ví a počítá s tím. „Putin není Brežněv. Nebrání socialistickou soustavu,“ poznamenává pro ParlamentníListy.cz komentátor. Obě země jsou sice účastníky Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, vojenského spojenectví, navazujícího na společnou obranu v rámci SSSR. „CSTO je ideově neutrální a postavená na vzájemné výhodnosti,“ vysvětluje Kotrba.

„Armény lákají na vařené mrkvi do EU a Putinovi to nevadí. Ví, že vystřízlivění přijde záhy. Stejně jako v případě Tokajeva,“ připomíná prezidenta Kazachstánu, který se rovněž pokoušel o prozápadní politiku.

Bez ohledu na sny politiků o Západě podle něj Rusko vždy bude zajímavou volbou pro jejich občany. „V Rusku je zoufalá potřeba pracovních sil, je tam průmysl, práce a peníze. Na zakavkazské poměry velké peníze. V zakavkazských republikách není nic než stáda a vrtné věže,“ poznamenává.

A teď budete přátelé...

Dohoda mezi sousedy tak byla ratifikována v Bílém domě.

O zprostředkování měla podle bruselského Politico usilovat už Bidenova vláda, kterou k tomu tlačila významná arménská komunita v USA. Za mírotvorce je ale Donald Trump. I Politico připouští, že jeho podíl byl významný a právě jeho kreativita měla pomoci odblokovat jeden ze zásadních problémů.

USA se podle bruselského webu mají investičně podílet na obnově oblasti, včetně výstavby dopravního koridoru. Jeho část, vedoucí sporným horským územím tzv. Zangezurského koridoru, mají mít USA od Arménie pronajatu a má být nazývána jako „Trumpova cesta pro mezinárodní mír a prosperitu,“ což dává zkratku TRIPP.

„Teď jste přátelé, a budete spolu mít skvělý vztah,“ pravil prezident Trump v Bílém domě k oběma sousedům. „A když ne, zavolejte, já to napravím,“ uzavřel ve svém typickém duchu.