„Byl jsem zděšen, jakým způsobem jsou pracovníci našich příspěvkových organizací oceňováni. Podařilo se nám zejména níže placené skupiny zaměstnanců někam posunout, a to jsem velmi rád,“ říká na úvod radní pro sociální oblast Plzeňského kraje Zdeněk Honz. „Platy všech kategorií těchto zaměstnanců se naštěstí už zvyšují. Za poslední tři roky to bylo vždy k začátku listopadu a dělalo to zhruba pět procent. Nyní od července tohoto roku by mělo být navýšení platů razantnější. Platově se dostáváme u zaměstnanců v přímé obslužné péči ke 20 000 a někde je to i přesahuje. Když jsem nastoupil na kraj před čtyřmi roky, tak brali 13 či 14 tisíc,“ konstatuje nedávnou smutnou historii.
Kde jsou civilkáři?
Daruše Lásková pracuje v Domově klidného stáří v Žinkovech na jižním Plzeňsku od roku 1989 v přímé obslužné péči klientů jako ošetřovatelka. „Když jsem začínala, byla jsem ráda mezi lidmi, když jsem měla dovolenou třeba 14 dní, tak už se mi po nich stýskalo… A to je doposud. Osobní vztahy vytvářejí velkou roli. „Samozřejmě nemůžete si toho klienta k sobě připoutat až tak moc, ale to cítění tam určitě je. Určitě by chtělo nám přidat, protože ta práce je moc těžká. Třeba my v Žinkovech nemáme žádného sanitáře, který by nám tam pomáhal s těmi těžkými klienty. Všechno děláme jen my, ženy,“ postěžuje si upřímně.
„To se mi nelíbí, prostě potřebovali bychom takové kluky, jako byli takzvaní civilkáři, tedy chlapci, kteří nešli na vojenskou základní službu a místo toho nastoupili sem. Měli jsme kdysi dva takové a měli jsme je strašně rádi,“ vzpomíná téměř s dojetím na porevoluční dobu, kdy se základní vojenská služba dala „vyměnit“ za náhradní, takzvanou civilní službu. „Byli hrozně fajn a velice nám s těmi klienty pomohli. Třeba s koupáním nebo když klienti upadli, tak je nám pomáhali zvednout a toto nám v Žinkovech schází, a to je velký problém. Prostě potřebujeme nějakého mužského. A to je problém i s finanční stránkou a je to začarovaný kruh. Snad se někdo časem najde, kdo by z těch mužských chtěl dělat. Někde je mají, ale k nám se nehlásí…“ V malebných Žinkovech s nedalekým zámkem je nyní přes sto klientů. V přímé péči tu pracuje 18 lidí, celkem má zařízení přes 50 zaměstnanců. Jsou zde podle paní Láskové lidé, kteří jsou celodenně upoutáni na lůžko. S těmi je největší a nejtěžší práce. A co když pak mají větší hmotnost, to je opravdu práce hlavně pro chlapy. Jenže ti nejsou…
Mrzký peníz, nulová prestiž
„Práce je málo oceňovaná,“ říká lakonicky Zdeněk Fiala, který už 44 let pracuje v sociálních službách. Je to podle něj všeobecně známé… A mnoho se neděje. Navíc chybí i určitá společenská prestiž…
Pro muže prostě takto citové a náročné povolání za relativně „mrzký“ peníz není vůbec atraktivní. Přitom jsou případy i v Plzeňském kraji, kdy „civilkáři“ dost naštvaně nastoupili, ale zalíbilo se jim tak, že zůstali natrvalo v pracovním procesu. Několik takových stále ještě pracuje v sociální oblasti na Plzeňsku.
Nyní je v organizacích, které zřizuje kraj, 2 200 klientů a stará se o ně 1 217 zaměstnanců. V příštích letech vzhledem k demografickému vývoji naroste v kraji počet starých lidí o 80 000! Kam se vejdou, byť i ti nejpotřebnější, a kdo o ně bude pečovat? Nevyřčená otázka a ještě nevyřčenější odpovědi, které doslova děsí pracovníky v sociální oblasti. Nutně by bylo potřeba například zařízení pro autisty. Existuje specializované zařízení Nautilus, které má však podle radního Honze kapacitu osm klientů, a protože ti potřebují čtyřiadvacetihodinovou péči, je tam větší počet zaměstnanců než samotných klientů. A náklady? Dvanáct milionů korun.
A ještě!!! Jako by problémů nebylo dost…
A další rána! Ředitel Radomír Bednář, který šéfuje Centrum sociálních služeb – Domov pro osoby se zdravotním postižením ve Stodě, taktéž na jižním Plzeňsku, varuje v souvislosti s novelizací zákona o psychiatrických službách: „Čeká se přísun klientů s lehkým mentálním postižením s přidruženou duševní chorobou. To je řada lidí, kteří tak opustí brány Psychiatrické léčebny Dobřany. Snad to nebude skokově, ale postupně, ale musíme se na to připravit. S nimi jsme zatím nedělali, respektive začínáme, takže snad za šest let této reformy dostaneme k tomu nějaké peníze, aby bylo na lidi. V Plzeňském kraji chybí zařízení, byť s menším počtem, s autismem a s výraznou chorobou chování. Psychiatrická léčebna v Dobřanech tyto lidi má. Bude to vyžadovat zcela jiné přístupy jak personálně, tak stavebně zcela jiné úpravy. To jsou trendy, které nás jistě v budoucnosti neminou,“ říká s ne příliš velkým optimismem v hlase.
„Chce to vybudovat zařízení zejména pro agresivní autisty,“ dodává Honz. „Jsou tu skutečně takoví, a tím bychom měli v kraji začít. Co se týká transformace psychiatrie, jde o roky 2020 až 2026. Ale už nyní musíme jednat. Vždy, když toto slyším, tak se mi vybaví případ nešťastná knihovnice v Horní Bříze,“ odkazuje na medializovanou kauzu, kdy agresivní pacient, propuštěný z dobřanské psychiatrické léčebny brutálně zabil nic netušící ženu na severním Plzeňsku. „Reforma bude mít vliv na financování sociálních služeb, protože lidé se přesunou ze zdravotnictví do oblasti sociální a plánuje se čtyři až šest miliard ročně,“ vysvětluje krajský radní a zatím netuší, jakého počtu lidí se to v kraji bude týkat. A co pak jinde v republice…
Padesátikilometrová objížďka!
O tom, jak jsou sociální služby poněkud upozaděné, svědčí i další příklad z Liblína, na samém konci Plzeňského kraje. Od vedení ústavu zní permanentní kritika na minulá vedení „krajské vlády“: Most přes Berounku je v rekonstrukci. „Jde o projekt z roku 2009, mělo se to připravit lépe! Vždyť 60 procent našich zaměstnanců dojíždí z druhé strany, tedy přes řeku Berounku, a veškeré zásobování včetně pošty... Objížďka je 49 kilometrů. Další věc je problém s vodovodem, ve vodě se objevil antimon a bude, bylo by dobré převézt ten vodovod na jiný subjekt anebo žádat o mimořádný finanční příspěvek, pokud vodovod zůstane v naší režii.“
V jednotlivých zařízeních pracují především ženy mnohdy desítky let. Nevyměnili by, ale mnohdy je jim líto, jak se na ně okolí dívá. A také jak je jejich povolání dehonestováno oblbujícími seriály, které nemají reálné základy a kde zdravotní sestra má času nadbytek a může tak „prohánět“ službu konajícího lékaře nebo primáře.
Zasloužili by si jistě více peněz. Třeba taková Marie Samiecová, která pracuje v prádelně Domova pro osoby se zdravotním postižením v Bystřici nad Úhlavou od roku 1992. Nebo Ivana Červenková, která v Domově Harmonie v Mirošově na Rokycansku ošetřuje klienty 36 let. To je téměř půl života… A takových, mnohdy vlastně bezejmenných, jsou stovky…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
_profil_top.jpg)
