Příběh největší rozkrádačky ve východním bloku. Velezkušený novinář Syruček představoval svou knihu o Ukrajině. Třeba s Krymem to bylo úplně jinak, než se u nás píše

05.12.2015 9:51

REPORTÁŽ V pravý čas a v pravé době – tak hodnotili hosté novou knihu novinářského nestora Milana Syručka „Rusko-ukrajinské vztahy – mýty a skutečnost“. Na křest více než třistastránkové publikace dorazili například ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Hynek Kmoníček, emeritní ministr zahraničních věcí ČR a emeritní předseda Valného shromáždění OSN v jedné osobě Jan Kavan, emeritní ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr, vydavatel Literárních novin Miroslav Pavel či zástupci ukrajinského a ruského velvyslanectví.

Příběh největší rozkrádačky ve východním bloku. Velezkušený novinář Syruček představoval svou knihu o Ukrajině. Třeba s Krymem to bylo úplně jinak, než se u nás píše
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Stanové městečko hnutí Euromajdan na náměstí Nezávilosti v Kyjevě

Na úvod dopoledního setkání přečetl syn Milana Syručka, Jan, dopis předsedy Nadace Charty 77 Františka Janoucha, jenž se omluvil z důvodu lázeňské léčby: „Sám jsem na Ukrajině strávil pět let, předtím jsem byl dvakrát v Sovětském svazu.. Ukrajina byla druhá nejpočetnější a nejvzdělanější část SSSR, která byla schopna vyrábět nejen mezikontinentální balistické rakety, ale vyrobila také největší letadlo na světě Ruslan a desítky další výrobků, skutečné hi-tec.“

Povinné čtení nejen pro politiky

„Po rozpadu Sovětského svazu se tyto laboratoře a ústavy ocitly ve vakuu,“ psal v dopise Janouch. „Bylo nebezpečí, že se jejich zákazníky stanou organizace, jako je dnes ve všech pádech skloňovaný Islámský stát. Díval jsem se s hrůzou na televizní záznamy z Majdanu, tím spíše, že jsem před pěti lety 100 metrů od něho bydlel. To co se na Ukrajině dělo, nemohlo skončit dobře a zaoceánští politici, kteří přijížděli do Kyjeva, ukazovali svou naprostou nekompetentnost. Ukrajina přišla o Krym a je nebezpečí, že přijde i o dvě z nejprůmyslovějších měst – Doněck a Lugansk. To by byla pro tuto zemi opravdové tragédie. Předepsal bych našim, ale i evropským politikům, Syručkovu knihu za povinné čtení, jež by bylo zakončeno zkouškou nebo zápočtem, než si zakoupí letenku Evropa – Kyjev. A doufám, že kniha bude mít úspěch a dočká se co nejdříve anglického překladu a vydání, aby si ji evropští politici mohli povinně přečít před cestami do Kyjeva nebo na Ukrajinu,“ uváděl ve svém dopise Milanu Syručkovi předseda Nadace Charty 77.

Paradoxy života

Hlavní slovo pak měl sám autor své již třicáté publikace: „Je mi těžké k tomu hovořit už z toho důvodu, že jak Ukrajina, tak Rusko jsou moje srdeční záležitost. V roce 1956 jsem byl na stáži v Komsomolské pravdě celý rok právě v době, kdy jejím šéfredaktorem byl zeť Nikity Sergejeviče Chruščova. Tak jsem se mohl seznámit i s jeho rodinou. Sergej byl u mne naposledy v roce 1990 před svým odjezdem do Spojených států, kde je dnes profesorem na Long Island University. Líčil mi zákruty politiky, které tehdy ještě nebyly zveřejněny, jako byla třeba Kubánská krize, demise jejich otce a další. Připomínám to proto, protože před několika dny, společně se svým synem jsme zhlédli předpremiéru amerického filmu Stevena Spielberga Most špionů. Na ní byl přítomen syn sovětského špiona v USA, Rudolfa Abela. Na tom by nebylo nic tak podstatného, jako je paradoxní to, že Garry Powers junior je ředitelem Muzea studené války ve Washingtonu a spoluředitelem, spolupracovníkem je Sergej Chruščov, tedy syn toho, který nařídil sestřelení Powersova otce. Jak vidíte, někdy ty lidské cesty a osudy i osudy politiků mohou být velmi paradoxní.“

Vyvracení mýtů a Stalinův archiv

V roce 1957 se Syruček oženil s Ukrajinkou. Tato jeho první manželka později zemřela. Naučil se ukrajinsky, dostal se, jak uvedl, do ukrajinských politických a občanských kruhů, „...a to mne vedlo k tomu, abych se zamýšlel nad kořeny sučasné krize, jak někdy je ta politika ovlivňována mýty, které se vytváří, jak ty mýty jsou škodlivé a jak je nutné je uvádět na správnou míru. Starší generace si možná vzpomene na povinnou školní četbu, Fadějevovu knihu Mladá garda. Ve své knize ukazuji, že historie Mladé gardy nebyla taková, jak se o ní psalo. Dokumenty, týkající se této epizody druhé světové války, byly objeveny v roce 2006! Kolik je to let po válce... Uvidíme, až naše další generace budou bádat v naší historii, čeho se vlastně dopídí.“

Vyvracet mýty, to je podle Milana Syručka otázka přístupu. „Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal i do archivů. Přes Komsomolskou pravdu do bývalých sovětských a nyní ruských archivů, na Ukrajině do archivů SBU, Služby bezpečnosti Ukrajiny, které mne velmi pomohly. Podivil jsem se, jak málo našich historiků ví, že už byl zpřístupněn Stalinův osobní archiv. Stalin byl totiž jeden z politiků, kteří si všechno psali. Je 300 knih, kde jsou okraje lemovány jeho vpisky. Někde díla předělával, třeba Stát a revoluce, někde si dělal vlastní vykřičníky či otazníky. Celkově ten jeho archiv obsahuje asi 400 000 dokumentů.“ Na základě americko-ruské dohody z roku 1997 Američané v Moskvě digitalizovali celý archiv, který je podle Syručka přístupný na stránkách jaltské univerzity. „A je tam také i to, jak se vlastně Krym stal ukrajinský, protože ani jedna z těch verzí, které se u nás vypráví, není pravdivá.“

Rusko není SSSR, aneb oligarchové v akci

„Sovětslý svaz vlastně skončil v Bělověžském pralese, kde se tři státníci dohodli, že rozpustí Sovětský svaz, a protože by to sovětští občané tehdy nepřijali, tak se vytvořilo spojenecví nazvané Společenství nezávislých států,“ pokračoval dále Syruček. „Často jsem slyšel, že současné Rusko, Ruská federace, je svým způsobem následníkem nebo se tu projevují prvky sovětského režimu. Já bych byl kategoricky proti. Tak to prostě není. Jednak si myslím, že současné Rusko je představitelem divokého kapitalismu se svou oligarchickou strukturou, jež je na Ukrajině ještě silnější. Putinovi se podařilo oligarchy odstranit alespoň od politické moci. Tak například ruský oligarcha Mělničenko se vyžívá tím, že si postavil nepřepychovější jachtu na světě, v podobě ponorky s bazénem a tam vybíjí svou energii a tam utrácí své peníze. Zatímco ukrajinští oligarchové do politiky výrazně zasahují – ať je to Kolomojský, Pinčuk, na Zakarpatí pak bratři Balogové. Já si myslím, že současné Rusko, v duchu třeba Solženicovy poslední knihy z roku 1998 Rusko v troskách, se snaží obnovit Rusko z pohledu carské éry.“

Syruček pak zavzpomínal na rok 1991, kdy si Jelcin s Gorbačovem předávali prezidentský úřad a „...jak to tak někdy bývá, v tom zmatku si dokonce zapomněli předat i černý kufřk s možnotí odpálení jaderných zbraní. Udělali to až o několik dní později, když je na to poradci upozornili – ten černý kufřík neodmyslitelně patří k prezidentům těch mocností, které vlastní jaderné zbraně.“

Český Wiki

Jako první „kmotřenec“ promluvil Hynek Kmoníček: „Pro mne je Milan Syruček taková chodící záhada. Já jsem dodnes nepochopil, kde on na to všechno bere čas. Vysvětloval jsem si to tím, že v tom dělá již léta. Ale ono to bude něco jiného. On má jednu zásadní výhodu oproti mnoha autorům. On jde rovnou ke zdrojům. Mnozí autoři píší knihy tak, že přepisují a komentují jiné knihy. Milan Syruček většinou zná ten zdroj. Já mám takové diplomatické pravidlo, že když u nějakého jednání nikdo nebyl, tak tam pravděpodobně někde byl Milan Syruček.“ Sál se rozesmál. „V případě, že tam nebyl on, byl tam někdo, kterého on zná. Zatímco svět má WikiLeads, u nás se to jmenuje Milan Syruček.“

Bída a chudáci

Poté se připojil další gratulant – Jan Kavan: „Knihu už jsem si přečetl a udělala na mne velký dojem. Je to taková zvláštní směs známých faktů spolu s velmi překvapivými postřehy a poznatky. A samozřejmě také vyvracení mýtů. V neposlední řadě pak osobní historky, které tu situaci dobře ilustrují. Je to pro mne statistika a analýza, kombinovaná s osobními postřehy, z nichž jednoznačně čiší sympatie k ukrajinskému lidu. Překvapilo mne, když autor uvádí, že 20 lidí vlastní pětinu ukrajinského HDP, že 5 procent tvoří střední třídu a zbytek balancuje na hranici chudoby a 60 procent si vydělá jen na jídlo, aby přežili. To je evidentní podhoubí pro nacionalismu a politický radikalismus.“

„Ukrajina se před Majdanem ucházela o patnáctimiliardovou půjčku, kterou EU odmítla a vzápětí totéž nabídla Moskva, načež Janukovič na poslední chvíli odmítl asociační dohodu podepsat. Pokud jde o Krym, nevěděl jsem, že správou Krymu v roce 1783 Kateřina Veliká pověřila svého milence Grigorije Potěmkina,“ glosoval Kavan. Uvedl také, že Ukrajina se pod obrovským tlakem ze zahraničí vzdala jaderného potenciálu.

Krym – jak to bylo doopravdy

„Ke Krymu autor píše, a já to v kostce uvedu – pan Hrozen si přál, aby ukrajinská vláda zřídila pro Židy Ukrajiny a Běloruska autonomní republiku, která by zahrnovala severní čát Krymu, území od Oděsy po Abcházii a Soči,“ pokračoval Jan Kavan. „Tenkrát to Trockij, Bucharin, Kameněv podpořili. Pak Sověti dostali první půjčku, 16 miliónů dolarů a po válce v roce 1945, kdy nebyli schopni to splatit, tak vyjednali slib, že pokud bude ten projekt realizován, tak Američané jim odpustí jak tu půjčku, tak i úroky. A pokud to nebude realizováno, tak splatnost bude až v roce 1954. V té době už SSSR šéfoval zmíněný Chruščov, který nechtěl ani půjčku splatit, ani založit židovskou republiku, a tak mu asi poradci chytře poradili, že tuto dohodu schválil nejvyšší orgán Ruské federace, takže pokud by Krym patřil k jiné republice, tak ta dohoda není platná. A to motivovalo Chruščova, aby to předal Ukrajině. A to je zcela odlišné od řady vysvětlení, která jsem četl, ale zdá se mi velmi věrohodné.“

Bandera versus Vlasov

„Zmínil bych se i o té asociační dohodě, která měla být rozbuškou pro Majdan, tak autor tvrdí, že to tak není, že v žádném případě to nemohlo být rozbuškou, která pak vzplála jako ozbrojený střet, potože ty důvody byly odlišné,“ pokračoval ve výčtu zajímavostí obsahu knihy Jan Kavan. „Další věc, kterou bych chtěl zmínit, je postoj autora ke kontroverzní historii Banderovců. Bandera založil v roce 1942 armádu, která měla 200 000 vojáků.“ Na to ukrajinští zástupci nesouhlasně vrtěli hlavami a mezi sebou potichu hovořili o tom, že šlo jen o 70 000 mužů ve zbrani. „On mimo jiné nechal zavraždit až 20 000 Poláků a autor zdůrazňuje Banderův boj za nezávislou Ukrajinu, kterou v jedné chvíli ve Lvově dokonce vyhlásil. Z toho popisu cítím autorův určitý respekt k Banderovi. Je tam také srovnání Bandery a jeho boje proti Rusku a Vlasova s jeho bojem za Rusko, ale proti Stalinovi, což snad bylo jediné pojítko mezi těmi dvěma.“

Achmetovův hovězí vývar

O tom, že postřehy jsou kombinovány s řadou osobních poznatků, seznámil Kavan přítomné následovně: „Zaujala mne také jízda autem v lese, kde jej policajti zastaví a dostane pokutu za to, že přejel nepřerušovanou bílou čáru a na poznámku, že tam žádná bílá čára není, tak byl upozorněn, že to je sice prvda, ale že tam bude.“ Na to se audiorium opět rozesmálo.

„A co se týká korupce – netušil jsem, že za získání akademického vysokoškolského titulu si může přímo přičíst i cenu, která se pohybuje mezi jedním až dvěmi tisíci dolary. To jsou věci, které vedle těch objektivních faktorů zajímavě ilustrují atmosféru na Ukrajině. I historky z tajného zákulisí politiky. Kniha jasně ukazuje sílu ukrajinských oligarchů. Kromě toho, že Achmetov má obrovský vliv v jisté části Ukrajiny, tak jsem se dozvěděl, což jsem netušil, že mu chutná polévka z kravské oháňky,“ ukončil svůj projev za smíchu přítomných Jan Kavan.

Další z řečníků, Miroslav Grégr, uvedl: „Tato kniha byla vydána v pravý čas na pravém místě. Člověk vychází z vlastních omezených znalostí a zkušeností a samozřejmě je masírován zprava zleva různými ‚zaručenými‘ informacemi. S Milanem Syručkem jsme se poznali v roce 1999 nebo 2000, když jsem zastupoval českou vládu v delegaci při odhalení desky České družiny, tedy památku našich legionářů z roku 1914 v Kyjevě.Tam jsme si potřásli rukou a myslím si, jak i my zrajeme lety, tak i naše přátelství také těmi lety zraje. První informace o Ukrajině a Rusku jsem měl od svého otce, který byl zahraniční důstojník a když skončilo africké tažení, kde bojoval po boku generála Klapálka, tak byl zástupcem velitele první československé samostatné tankové brigády v Sovětkém svazu, takže prodělal tažení, anabázi přes Ukrajinu, Polsko až po Ostravu. To byly první nezkreslené informace jak o Rusku, tak o samotné Ukrajině. Pak jsem samozřejmě přicházel do styku s informacemi při mé hospodářské funkci,“ zavzpomínal krátce Grégr.

„Je mi skutečně líto, že ukrajinské ekonomické a politické elity nenašly způsob, jak tu zemi stabilizovat. Myslím, že stabilní Ukrajina by pro Evropu byla obovským přínosem,“ uvedl mimo jiné ve svém stručném příspěvku Miroslav Pavel, který začínal v Mladé frontě jako elév, když už byl Milan Syruček zpravodajem.

Na to Milan Syruček „odtajnil“, že jeho další kniha bude příští rok na podzim k 100. výročí narození Francoise Mitterranda. „Tohle je třicátá kniha,“ ukazoval na nejčerstvější své dílo. „Co to bude za knihu? Mitteranda jsem osobně znal, poprvé jsme se setkali v roce 1969, kdy mě pozval na oběd v Paříži. By jsem nakonec několik dní v Elysejském paláci a mohl jsem hovořit nejen s ním, ale i s jeho spolupracovníky. V roce 1988, když Mitterrand přijel na onu slavnou snídani s našimi disidenty, tak v Bratislavě na univerzitě jsem mu dokonce překládal. Prezidenta Václava Havla jsem připravoval na první cestu do Francie, kdy chtěl vědět Mitterrandovy zvyky, kdy si může nebo nemůže zakouřit, o čem má mluvit či nemluvit, prostě, jak se to obvykle při takovýchto návštěvách v zákulisí připravuje.“

Normou byla facka v parlamentu. A teď se střílí

V závěru pak promluvil bývalý velvyslanec v Ruské federaci i na Ukrajině Jaroslav Bašta: „Obávám se, že to, co tady zaznělo, že se povedlo rozvalit Ukrajinu, není tak úplně pravda, na tom spolupracovala spousta lidí i odjinud, i ze Západu a budeme s tím mít jako Evropa dlouho problém, protože Ukrajina je další příklad toho, jak náš malý kontinent začíná být obklopen zamrzlými konflikty,“ nastínil ponurou budoucnost Bašta. „Ono to začalo v 90. leteh, kdy se ty konflikty začaly vytvářet na hranici bývalého Sovětského svazu – tenkrát Ukrajina patřila k těm čestným výjimkám, kdy při tom dělení a při tom všem se nikdy nesáhlo k použití síly. Norma ukrajinského násilí bylo pár facek v parlamentu. Zatímco všude jinde se střílelo. Pak vypukla Jugoslávie. Máme zamrzlé konflikty zejména tam, kde se stýká stará Evropa s Ruskem, poblíž Ukrajiny, je to Podněstří. Teď najednou budeme mít další často rozmrzávající konflikt na Donbasu. Vůbec není jisté, jakým způsobem se ta země bude dále vyvíjet, protože se během posledních dvou let dostala do stádia státu, který se rozpadá, který je nestabilní, kde je příliš mnoho nejen oligarchů, ale příliš mnoho ozbrojených lidí. To pro nás může i do budoucna znamenat problém.“

Stigma druhé světové války

Přitom dlouhá léta vztahy Rusů a Ukrajinců nepatřily podle Bašty v rámci federace a pak SNS k nejhorším. „Je pozoruhodné, jakou rychlostí lze zničit jeden stát a vytvořit problém, který bude pronásledovat nejenom tu stávající generaci, která spolu válčila, ale i tu následující. Ještě bych k tomu řekl, co se tu moc nezůrazňuje – všimněte si, že skoro všechny ty konflikty vypukly tam, kde nejsou vyřešeny otázky druhé světové války. Tam, kde byl konflikt v průběhu druhé světové války, tam je konflikt i dnes. Je to na Balkáně, Srbsko, Albánie včetně Kosova, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko – to je záležitost, kde ti, kteří se perou dnes, se prali v době druhé světové války na obou stranách hranice fronty. Na Kavkaze jsem pak sledoval, že Osetinci byli na straně, kde byla Rudá armáda, Čečenci a Inguši byli na straně, kde byla německá armáda a tak jako na tom Balkáně tak i na Kavkaze byly jednotky SS složené z těch národnostních menšin. Na Ukrajině je ten problém také nevyřešen, protože tam zůstává fenomén Bandera dodnes. Můj první zážitek z Kyjeva byl, když jsem tam přišel, tak tam byla oslava nezávislosti a začali se tam prát osmdesátiletí pánové. Jedni v uniformách Rudé armáy, druzí v banderovských a tenkrát ukrajinské poměry byly takové, že tam policisté stáli a nevěděli, co mají dělat. Protože se báli do té rvačky zasáhnout, aby jim neublížili.“

Rozvrácená země, kde komunisty nahradili komsomolci

Ukrajina mohla být podle Bašty klasickým příkladem země, která se bude dobře rozvíjet. Začalo to prý v roce 1991. Startovací pozice Ukrajiny a Polska naprosto jednoznačně vypadala ve prospěch Ukrajiny. „To byla země, kde se soustředil těžký a zejména pak zbrojní průmysl, nejlepší technologie z celého bývalého Sovětského svazu. To byla zbrojnice velké říše. Měli černozem, měli velice kvalifikovanou pracovní sílu. Podívejte se na to, co s tím během necelých pětadvaceti let ti oligarchové dokázali udělat. Když jste mluvil s Ukrajinci, když je srovnávám s Poláky, s Litevci, tak se tam ukázala zhoubnost jedné věci – neproběhla výměna politických elit. Oni si tam velmi plynule přešli z bývalého Sovětského svazu do nezávislé Ukrajiny, ale ti lidé se nezměnili. A došlo k jediného posunu. Komunisty nahradili komsomolci. A najednou to šlo dolů, protože tam nebyl jiný motiv, než peníze. A to peníze na soukromých účtech, nikoliv blaho země. Co se dalo rozkrást, to se bez velkých skrupulí, dokonce i ve srovnání s Ruskem a s námi, rozkradlo. Kvalifikovaná pracovní síla se vyhnala za hranice. To byla další věc, kterou ti oligarchové dělali – nejjednodušší je ty nejschopnější poslat pryč. Je to lepší, než je střílet, jak to dělal Stalin. Takže 25 procent práceschopného obyvatelstva je v zahraničí. Tím pádem ti, kteří zůstali, nemají motivaci, aby se snažili změnit režim, protože když se jim tam nelíbí, tak odejdou. A ti, kteří Ukrajinu devastovali, tak jí devastovali tak dlouho, dokuď se tam nezačalo střílet. Bude to záležitost na další generace. Vztahy mezi Ukrajinci a Rusy budou takto vypadat také, což je nejen obrovská škoda, ale z našeho sobeckého evropského hlediska je to velmi nepříjemná záležitost, protože nám to může komplikovat situaci na další desetiletí. To nejlepší, co se k této situaci dá u nás udělat, je to, co udělal pan Milan Syruček. Prostě o těch věcech psát, hovořit, nestranit ani jednomu ani druhému, ukazovat a psát o tom, co se nikdy v televizi neobjeví, o čem se v novinách nikdy nenapíše,“ukončil svůj projev i celou oficiální část křtu nové knihy Milana Syručka o rusko-ukrajinských vztazích bývalý velvyslanec v těchto zemích Jaroslav Bašta.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Václav Fiala

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jaroslav Bašta doufá: Přijde krize, my ji přežijeme a svět bude bezpečnější. EU a NATO budou jen špatnou vzpomínkou

7:45 Jaroslav Bašta doufá: Přijde krize, my ji přežijeme a svět bude bezpečnější. EU a NATO budou jen špatnou vzpomínkou

Někdejší diplomat v Rusku a na Ukrajině Jaroslav Bašta se rozhodl lidem odcitovat slova amerického m…